Když člověk prochází velkými změnami v životě, občas nostalgicky přemýšlí nad předchozími vztahy, a nemyslím jen partnerské vztahy, ale přátele, které jsme roky neviděli. Aspoň to je tak v mém případě. Říkám si, co ten člověk dělá, kam se posunul za ty roky. Scroluju na ig jejich happy posty a říkám si, jestli to, co postují, je pravda…

Nedávno jsem se potkala se svou kamarádkou, se kterou jsem se neviděla přesně 20 let. Sledovala jsem ji už nějakou dobu na ig, ale nenapadlo mě se jí zeptat, zda by se chtěla sejít. Tehdy jsme se seznámili díky rodičům. Kvůli několika důvodům jsme se pak odcizili a už se nepotkali. Až jednoho dne, když jsem měla čas přemýšlet nad svým nudným životem, jsem si řekla: “What the hell?! Prostě jí napíšu, ať se sejdeme a buď mi řekne Ano, Ne nebo neodpoví. Můj život bude pokračovat stejně dál.“

Potkali jsme se. Málem jsem ji nepoznala. Ig fotky jsou občas zavádějící. Jako nebylo to tak hrozné v jejím případě, ale vypadala jinak. 😀

Nicméně přišla krásně oblečená, vystylovaná, kabelka YSL, LV peněženka, typical Asian. 😀 A i když vypadala trochu hůř než na ig, stále byla krásná, protože z ní vyřazovalo sebevědomí a sebeláska (očividně, see the sentence before). Po klasickém pozdravení a vyměnění si pár slov mi M. začala povídat o své rodině…

„Já jsem se svým manželem už 20 let. No, moje výhoda je, že ho nemiluju.“

First shocker for me… „Ehh? A proč sis ho brala?“ Divím se.

„Protože máma umírala a chtěla jsem, aby si užila vnoučata, než odejde.“

Zde přichází první charakteristika vietnamské rodiny. (A nemyslím si, že jen vietnamské, ale teď se bavíme o Vietnamu.) Jako vietnamské děti jsme vedeny a vychovávány k tomu mít úctu, respekt a být „hiếu thuận“, na což čeština nemá ani slovo, ale v angličtině je to „to be filial“. Prakticky to znamená chovat se dobře ke svým rodičům, postarat se o ně, plnit jim přání apod.

„A proč jsi s ním i teď?“

„Já jsem s ním jen kvůli dětem a kvůli tomu, že se bojím být sama. On se stará o děti, vaří, uklízí, žehlí. Já neumím ani žehlit. Dávám mu kapesný a platím všechno ostatní.“

Da fuck?! Oči mi málem vylezly z důlku. To je první kamarádka, co mi po 20 letech ticha, vyklopila „tohle“ po 15 minutách konverzace. To, že je to moderní rodina, to uznávám. V dnešním světě stačí, aby se dva domluvili, jak jim to bude vyhovovat. Ať jim to hlavně funguje. Spíš mě zarazila ta první věta.

„A jsi šťastná?“ Zvedám jedno obočí.

„Ne, ale jsem víceméně spokojená.“

-_- Hádám, že kdy jim to takhle vyhovuje, tak proč ne. „A proč se bojíš být sama?“

„To mám z dětství. Táta od nás pořád odcházel. My jsme na něj doma čekaly s mamkou a cítila jsem se neustále opuštěná. Bojím se být sama. Já sama doma ani neusnu.“

„A bavíš se teď s tátou? Kde je vůbec?“

„Ve Vietnamu. Nebavím se s ním. Posílám mu peníze. To stačí.“ To je ta „hiếu thuận“ část. Táta si šel založit novou rodinu do Vietnamu, ale stále se o něj musí starat, protože je to jeho dcera. Lepší by bylo, kdyby byla syn, ale peníze jsou peníze. Vietnamky chápou velice dobře tuto větu. 

Fast forward. Včera jsem si po dlouhé době psala s jednou jinou kamarádkou, která se také nedávno rozešla se svým manželem, protože jsem poptávala nějaké její služby. Meziřečí jsem se jí zmínila o své situaci a že na tom není sama. 5 minut na to mi zavolala, aby zjistila, co se děje. Tak jsme lehce probrali moji situaci. Když jsem se jí ptala, co ona, tak z ní začaly lézt informace, které jsem začala velice těžce rozdýchávat… Řekla jsem jí, že to musíme okamžitě probrat osobně a že jdeme na kafe, aka zdravé smoothie do UGO. 😀

Nejdřív popíšu, jaká byla před rozvodem, abyste pochopili ten kontrast.

A. byla hodná, snaživá, vždycky poslouchala rodiče na slovo. Přítele si našla až na konci VŠ, protože dřív by to bylo neadekvátní vůči jejímu věku, a taky se měla soustředit na školu. Když měla kamarádka oslavu narozenin v 7h, tak v 8h musela jít domů, i když ta oslava nakonec začala až v 8h. Vietnamci a jejich vnímání času. Takže jela domů dřív, než oslava začala.

Potkala jsem ji snad po 2 letech. Rozhodně vypadala lépe, než si ji pamatuju před 2 lety. Tak jsem ji krátce pověděla o sobě a co se stalo, ale víc mě zajímal její příběh, protože znám její rodiče, hlavně jejího tátu. Můj táta je oproti němu liberální světec.

Vsuvka – popis 90% vietnamských mužů z generace mých rodičů. Hlava rodiny, všichni v rodině ho poslouchají na slovo. Za dob mého dědečka bylo mnohoženství zcela legální, povolené společností a v některých kruzích silně vítané. Muži měli majetek. Když se dokázali postarat o víc žen, tak proč ne. Své ženy i děti mohli bít, mohli na ně křičet, protože to bylo jeho právo, ale finančně je většinou zajistili. Většinou, ne vždycky.

V dnešní době to není ani většinou. Co slýchávám příběhy, tak to je – chodí do casina, chodí za děvkami, má milenky, nestará se o rodinu, ale ty ženy stále s těmi muži zůstávají. Můj rozhovor s mojí milovanou tetou ve Vietnamu: „Takoví jsou vietnamský muži. Musíš to vydržet, aby rodina byla šťastná. Aby tvoje děti byly šťastné.“ Odkývla jsem jí to, abych měla klid, ale moje inner-self uvnitř řvala.

A. mi vyprávěla o tom, jak se jí vždycky líbily holky. Už od malička. Ale vždycky to v sobě držela jako největší tajemství. Jako ostudu, jako ponížení. Vzala si svého manžela jen kvůli tomu, že její máma umírala a její poslední přání bylo, aby s A. vdala a založila si rodinu. Bylo tehdy už přes 30. Na vietnamské poměry je to pozdě. Mohlo by se stát, že zůstane na ocet. Její máma, možná i díky tomu, přežila mozkovou mrtvici.

Takže si vzala tehdy svého manžela. Vzhledově se k sobě absolutně nehodili. (Jsem Vietnamka. Můžu to říct! :D) Ona je vysoká, bílá, a celkem i hezká v obličeji. Ale na mě působila vždycky víc jako maskulinní typ. On byl malý, tlustý Vietnamec. 😀 Ale tehdy si rozuměli jako kamarádi, on se uměl chovat k jejím rodičům, takže se vzali.

Navenek vypadali jako dokonalý pár. Ona měla poporodní deprese. On se o ni staral. Vařil, uklízel, pomáhal s dítětem. Až po 2 měsících po porodu zjistila, že je jí nevěrný. A ne s jednou, ale s desítkami žen. Fair enough, ona s ním nechtěla spát, protože muži ji nikdy nepřitahovali, na druhou stranu její manžel měl sexuální praktiky, které jí příjemné nebyly. To už zabíháme do detailů.

V noci brečela do polštáře, měla velké depky, až se jednoho dne rozhodla jít na terapie. Tam se konečně otevřela s tím, že je lesba. Neví, jak s tím má pracovat. Mimo to tam bylo několik dalších věcí v tom manželství, co nefungovaly. Nejen ten sex.

„A kdy ses rozhodla pro coming-out?“, ptám se.

„Já jsem se zamilovala. Byl to první člověk, co mě vzal za ruku a řekl mi, že jsem normální. Ať se za to nestydím. Kvůli/díky ní jsem se rozhodla, že odejdu z toho manželství a udělám coming-out.“

Kývám, že rozumím. Co následovalo, to možná znají další lidi z vietnamské LGBTQ+ komunity.

Řekla rodičům a manželovi, že se chce rozvést. Řekla jim o tom, že je lesba. Její táta řekl, že je mentálně nemocná, nevděčná kráva, kazí image rodiny, blbá, sobecký fracek, a ať to kouká všechno skrýt, jinak oni nebudou moct vylézt vůbec na Sapu. Její manžel řekl, že se rozvést nechce, protože si musí udržet svou image. Její in-laws, i když věděli dobře o jeho aférkách, jí řekli, ať neblbne a zůstane kvůli dceři v tom manželství. Do toho se přidala její sestra, od které čekala nejvíc pomoc, že ať strhává na sebe pozornost, protože se může mít mnohem hůř.

Brada mi spadla až na zem. Potřebuju někoho zbít. Lidi, kteří ji měli nejvíc milovat, se k ní obrátili zády, protože se rozhodla být sama sebou a přijmout se taková, jaká je. Lidi, o které se vždycky starala, pomáhala jim, měla je za bohy, ji chtěli poslat zpět do toho pekla, kde žila poslední 3 roky.

Mezitím přišla o všechny peníze, protože jí to sebrala ta její přítelkyně. (Něco jako Tinder Swindler.) Byla tak zamilovaná a tak potřebovala něčí lásku, že té holce dala přístup ke všem kontům, sejfům, mobilu, protože měla velmi málo předchozích zkušeností s vztahy, aka byla blbá. Musela se proto přestěhovat ke svým rodičům. Každý den jí její otec říkal, jak je abnormální, neschopná, hloupá a budižkničemu. Několikrát chtěla spáchat sebevraždu, ale když pomyslela na svou dceru, neudělala to.

Naštěstí už se z toho dostala. Vydělala si zpět peníze a před nějakou dobou se přestěhovala do svého. Chodí stále na terapie. Má novou přítelkyni. Je to lepší, ale stále to není ono.

Cítila jsem z ní, jak se neumí mít ráda. Nestará se dostatečně o své zdraví, hlavně to mentální. „Platí si“ svou přítelkyni, protože se bojí, že by byla sama. Nemá sebevědomí a dostatek sebelásky a sebeúcty, aby mohla být sama. Nabízí pomoc ostatním lidem ne kvůli tomu, že by to oni po ní chtěli, ale proto, že nechce řešit svoje problémy. Má tendenci, jako každý Vietnamec, na show-off – drahé restaurace, drahé auto, drahé dovolené. Což mi připomnělo větu – You buy things you don’t need, with money you don’t have, to impress people you don’t like. Má spoustu špatných návyků, kterých se postupně musí zbavit.

Bylo mi smutno. Řekla jsem jí, co si o tom všem myslím. Že by se měla nejdřív postarat sama o sebe a svou dceru. Aby se naučila být sama. Ať si nekupuje vztahy a přátele. Ať si nastaví hranice, přes které by její partnerka a rodina neměli jít. Ať ignoruje názory cizích lidí, tetiček ze Sapy, strejdů z Vietnamu a podobných rádoby slušných lidí. Ať si ujasní, co jsou její vlastní životní cíle a jak by ten život chtěla žít ona sama. Ne jak jí to rodiče vykreslili.

Bude to těžké. Po 35 letech, kdy byla striktně vedená k tomu být ideální dcera, manželka a matka, a že sama nikdy nic nezvládne…

Pozitivní je, že poté, co se odstěhovala od rodičů, zjistila, že když bude vydělávat dost peněz, tak je jedno, jakou má orientaci. Vietnamská společnost se dívá na peníze, auta a společenský úspěch jako první. Zjistila, že zvládne svůj život i bez rodičů. Aspoň už vidí to malé světlo na konci tunelu. První krok je důležitý a další kroky může udělat s lidmi, kteří ji budou rádi takovou, jaká je.

Myšlení našich rodičů už nezměníme a nemá to ani smysl se jim snažit něco vysvětlovat. Nicméně doufám, že další lidi z vietnamské (a nejen té) LGBTQ+ komunity budou mít odvahu na to, přijmout se takoví, jací doopravdy jsou. Není totiž nic horšího než žít cizí život.