Ta iluze toho, že máte všechno pod kontrolou

Jsem Vietnamka. Narodila jsem se ještě ve Vietnamu, a to s sebou nese nějaké následky. Třeba to, že od školky jsme chodili na doučování a 5 různých kroužků, aerobic, určitě aspoň jeden hudební nástroj, zpěv, doučování z angličtiny, doučování na základní školu, tancování a už ani nevím, co jiného. Celý život zorganizovaný od pondělí do soboty a jen v neděli jsme měli trochu volno na návštěvu příbuzných, kamarádů a procházky v zoo. Nicméně to byly samozřejmě krásné vzpomínky na dětství v Ha Noi.

Pak přišla škola, takže rodiče samozřejmě očekávali samé jedničky. Dvojka byla špatná. Vždycky jsem se stresovala se známkami a bála jsem si říct o pomoc. Připadala bych si hloupě. (Neviním je z ničeho. Takhle byli vychováni oni, a tak to předávají dál. Je to holt společností a její kulturou.) Do toho jsem s nimi jezdila prodávat. A když byl čas, tak jsem začala vařit uklízet a máma vždycky vyžadovala pořádek doma. Nádobí umyté ihned po použití. Věci srovnané do škatulky. Hůlky na jezení se nesměly používat na vaření, protože jinak by měly černé hlavičky, a to je špatné.

No, docela vojna. A tak jsem se naučila mít kontrolu a pořádek taky v životě. Pěkně nalajnovaná představa o tom, co budu dělat, až dostuduju diplomacii. Buď kariéra jako diplomat nebo šplhat po korporátním žebříčku nahoru.

Pak přišel první náraz. Brigády. Přihlásila jsem s jednoho dne na pozici Týmové asistentky do personálky a ejhle, můj život se ihned ubíral jiným směrem.

Další náraz. Vztahy. Ať už s rodinou, kamarády nebo muži. Vždycky to dopadlo jinak, než jsem předpokládala a ne, že jsem pro to neudělala všechno.

Další náraz. Blog. Sice je to osobní blog, ale lidé ho čtou. Lidé mají různé názory. A dost často se neshodují s tím, co tam píšu. Někteří si to se mnou vyříkají, jiní volí srabský způsob hnusných zpráv a emailů, případně hoven (viz. můj předchozí článek, už nevím jaký). Nemůžu je nutit, aby měli stejný názor jako já. A ještě větší ztrátou času by bylo se je snažit přesvědčit o mé pravdě.

Další náraz. Firma! Mám skvělý tým. Každá je ÚPLNĚ JINÁ. Ráda bych, aby měly holky pořádek ve věcech (čistý inbox), byly samostatné (což jsou) a dávaly pozor na maličkosti. No, někdy se to povede, někdy ne… 😀 😀 😀

Z počátku jsem brala většinu zodpovědnost na sebe, protože to bylo rychlejší. Což způsobilo několik vyhoření. Většinou ke konci roku, o Vánocích a po novém roce.

Také mi trvalo dlouho, než jsem si zvykla na koncept flexibilních pracovní hodin.

  • Jedna pracuje ledabyle ráno-večer-víkendy a chodí na schůzky na poslední chvíli. (Víme, o kom je řeč :D)
  • 2 brigádnice, co chodí ještě do školy, pracují podle toho, jaký mají rozvrh. Ten se mění každý semestr!
  • 2 jsou maminky, takže mezi 3h – 4h odpoledne odjíždějí pro děti.

Někdy se nesejdeme všechny v Hubu, protože něco tam někomu vlezlo na poslední chvíli, a to se setkáváme jen 2x v týdnu. Takže když se dozvím na poslední chvíli, tak si zase musím pro sebe chvilku dýchat, abych něco neřekla.

No šílenství. Takže rovnat vše a všechny podle škatulky, odcamcaď pocamcaď, tak se zblázním. (Ale furt mě štvou nesynchronizované odpovědi a nepořádek v kuchyni.)

Postupně jsem se, díkybohu, začala zbavovat toho micro-managementu sebe a svého okolí. Hlavně kvůli vyhořením, které jsem měla, a nervozitě, kterou ze mě všichni doma i v práci cítili. Nepůsobí to dobře na nikoho a výsledek je v každém případě špatný.

Za to vděčím Filovi. Kdo ho znáte, tak víte, jaký je to motýl a anarcho-kapitalista. Svou klidnou energií a lehkou formou flegmatismu mě naučil neřešit zbytečné věci, které nemohu ovlivnit.

To jest, už nešílím, když je doma na zemi poházené oblečení nebo emaily kandidátům nejsou 100 % dle mých představ. Nebo se mě ptají na tu samou věc někteří 10krát. Vždycky se musím zhluboka nadechnout … a pak teprve odpovím. Přitom hlavě jenom: „To jsme probírali přesně před 5 dny!“

Jooo, mít firmu a děti, to vás naučí NĚJAKÉ trpělivosti a tolerance. Furt jsem nedošla do vyzenované fáze, jako má Fil, ale je to mnohem lepší než před 10 lety.

Jak s tím bojujete Vy?

Advertisements
Ta iluze toho, že máte všechno pod kontrolou

Když už jsme u těch WTF reakcí…

Aby se necítili ajťáci ukřivdění z mého posledního blog postu, tak přidám ještě pár wtf situací, které sami zažíváme s recruitery. Není jich mnoho. Díky bohu se situace s IT recruitery zlepšuje, aspoň v to pevně doufám. Už si nepletou backend a frontend a už neposílají C# vývojářům PHP pozici.

Snažím se, fakt se snažím vzdělávat svůj tým, aby holky věděly aspoň základy IT a aby jejich emaily a zprávy byly co možná nejvíce customizované, ale občas to prostě nejde. Když nemůžeš o dotyčném nic jiného najít než jen to, že dělá vývojáře, tak se fakt těžko personalizuje zpráva. Jelikož co je pro jednoho zajímavé, může být pro druhého úplná nuda.

Nicméně občas samy dostáváme emaily typu:

„We have a great job opportunity for you in Norway. We are looking for a PHP developer. All you have to do, is to move to Norway.“

Skvělý! Tak já bych se klidně podívala do toho Norska, ale s tím PHP to vidím spíše jižně (going south, jak se v AJ říká). A když jim odepíšu, kde viděli, že jsem vyvíjela v PHP, tak už se mi žádné odpovědi nedostane.

Nebo mi před rokem ještě chodívávávávaly emaily s tím, jestli nechci dělat IT researchera (v HR smyslu). Jako, ne že bych to teď taky částečně nedělala, ale dělat pro někoho jiného support s hledáním kandidátů se mi opravdu už nechce. Tak jsem jen slušně poděkovala, že nemám zájem. Pro srovnání, to je jako žádat SW architekta, aby dělal jenom bug fixing.

Kamarád mi nedávno poslal screenshot své konverzace s jiným recruiterem, když ho konfrontoval s tím, že Javu neviděl ani z toho vlaku… a teď budu doslovně citovat.

„Pardon, ale fakt nemám čas se dívat na každý profil, který oslovím.“

Myslela jsem, že se začnu bouchat hlavou o stůl, když jsem to četla. Jak tohle někdo může jenom napsat? Ani se pořádně neomluví a otevřeně přizná, že se na profil ani nepodíval. Ble…

Jo, přiznám se. Občas nedávám pozor, a napíšu špatně jméno. Pak bych se nejraději zahrabala někam pod zem a nevylezla. Každopádně potom napíšu dlouhatánský email, kde se označím za totálního dyslektika a omluvím se 5x. Díky bohu mi většinou odpoví docela mile. Tohle byla ale teda síla.

No, ale abych se pro změnu nedotkla lidí z HR, samozřejmě ne každý je neschopný. Znám spoustu šikovných lidí z náboru, nebo z HR obecně, kteří se neustále vzdělávají, naslouchají kandidátům, vědí jejich preference a podle toho se řídí. Na druhou stranu je tu však spousta těch, kteří dělají svou práci z nutnosti, a na komunikaci je to vidět.

Potom rozumím rozhořčení, které nastává po 10. mimózním emailu. Málem, málem jsem taky někoho poslala někam s emailem na Ruby vývojáře, ale neudělala to. Nadechla jsem se a šla provozovat užitečnější věci. To samé navrhuju ostatním. 🙂

Co se týče našich emailů, v jednom článku jsem zmiňovala, že my taky používáme Copy paste emaily. Hlavně ta část, kde se popisuje business, tým, devstack, lokalita a finance. To zůstává ve většině případech stejný. Žádný z klientů nemění svá jména ob 14 dní.

Co se týče ostatních částí, proč by to mělo právě toho dotyčného zajímat – záleží na tom, jak moc dotyčného/dotyčnou známe. Pokud víme preference, tak napíšeme, čím to ta firma splňuje. Pokud nevíme nic, tak asi těžko budeme „personalizovat“. Takže pokud Vám přišel nějaký mail, který je podle Vás irelevantní, dejte nám to vědět, my se polepšíme.

Pořád se máme, čemu se učit, a tyto feedbacky nám pomáhají, abychom se zlepšovaly. Jen žádné vulgarismu a nadávky. To už pak není konstruktivní kritika, ale jen honění si ega a řešení svých komplexů. Na to můžu jedině doporučit profesionálního psychologa/psychiatra. 🙂

Konec hlášení.

Když už jsme u těch WTF reakcí…

Tyva, tak trochu té pokory, ne?

Nevím, co se děje, ale v poslední době se k nám dostává tolik… (Jak bych to nazvala?) zvláštních odpovědí od kandidátů, ze kterých mi stávají vlasy na hlavě. Chápu, že je velká poptávka po vývojářích. (Jooo, ty odpovědi většinou byly od vývojářů. Kupodivu u designerů, PO/PM či jiných pozic jsem zatím toto chování nezaznamenala.) A nestává se to jen přitom, když jim píše agentura, ale i když jim přímo píše tech leader z dané firmy.

První případ:

Vývojáři přijde nabídka. Fakt kvalitně napsaná s tím, jaký je tam tým, prostředí, plány firmy, interview proces, tech stack atd. Vývojář rovnou odepisuje, že „Nezájem“ a na 2 kola pohovoru rozhodně nepůjde a ať to příště zkouší na absolventy, a cituji „ty si eště nechaj srát na hlavu. Vaše nabídka je směšně nízká. :))))))“

Nízká nabídka. To je relevantní poznámka. Být sprostý, aby ukázal, kdo je pán a že má navrch, to mi spíše přijde jako vyjadřování burana, který rychle přišel ke „slávě a penězům“, a neví, jak s tím naložit. Navíc nulová pokora. S tím související fakt, že si myslí, že umí všechno nejlíp => „gebil“ => nechceš ho v týmu.

Druhý případ:

Kandidát byl zamítnut na základě špatných referencí z předchozí firmy. Scéna, která proběhla potom, je jako ukázka z filmu.

  • Kandidát nám každou hodinu píše a volá, aby zjistil podrobnosti.
  • My mu řekneme, že osobnostně by se nehodil do týmu a od koho jsme dostali reference. (Bylo nám dovoleno říct jméno, ale asi jsme měli zůstat u generického „dostali jsme špatné reference“)
  • Kandidát napíše dotyčnému, jaký je „bůrák“ a ať jde do „krdele“.

Málem jsem se zakuckala, když jsem četla zprávu. Rozumím, že je člověk zklamaný. Cítí se nespravedlivě posouzený. On je přece tak strašně fajn a se všemi skvěle vychází… No touhle zprávou jen poukázal na to, že reference nelhaly.

Třetí případ:

Kandidát jde na pohovor. Ten proběhne. Na konci pohovoru si řeknou, že by to asi nefungovalo. Nicméně kandidát se nedá a požádá pohovorujícího o jednu věc:

„Nemohl bys mi tady podepsat dokument, že mi nabízíš 100 000 Kč pro mého zaměstnavatele? Chci, aby mi přidal.“

O_o

K tomu nevím, co dodat, upřímně. Chápu. Hypotéky jsou těžké získat. Ceny bytů rostou. Životní náklady jdou nahoru. Chcete cestovat trochu na úrovni. Ale PROBOHA, na pohovoru, v cizí firmě, tohle žádat na první schůzce?

Samozřejmě, toto jsou ojedinělé případy. (Aspoň teda doufám!)

Kamarád (vývojář) má teorii, že ajťáci byli na základce a střední nerdi. Nebyli moc oblíbení mezi spolužáky. Vždycky byli spíše stranou a dělali si své věci někdy doma v pokoji. Tito jedinci jdou později studovat na technické VŠ a najednou jim můžou firmy a hezké recruiterky utrhnout ruce. Sebevědomí tak nepřirozeně rychle vyroste a oni neví, jak s tím naložit, a proto se chovají kokosy.

V každém případě, prosím Vás, kdo tenhle příspěvek čtete, a trochu se v tom vidíte :), srovnejte si to v hlavě. Nebo srovnejte kamaráda/kamarádku. Když už máte čas odpovídat, tak odpovězte mile a diplomaticky. Je to Vaše pověst, o kterou se jedná. Když chcete, aby Vám stoupala cena na trhu, nemůžete se chovat jako „glb“. Nikdo nechce „glba“ do týmu.

Naopak, když hezky odpovíte, že zatím nemáte zájem, ale že děkujete, budete působit jako slušně vychovaný civilizovaný člověk, se kterým by spolupráce nebyla od věci. (Můžete dát Copy + Paste. Zabere to 2 sekundy.)

Just saying…

PS: Výrazy jako bůrák, gebil, glb, krdel jsou náhražkou za sprostá slova. Začali jsme je s Filem používat před dětmi, aby se neučily mluvit sprostě (tak rychle). Slovo sr*t jsem tam nechala kvůli citaci. 🙂

Tyva, tak trochu té pokory, ne?

Posr*ný den recruiterky

Znáte to, když se jednoho rána probudíte. Jste lehce nevyspalí, trochu unavení a máte pocit, že to dneska nebude úplně ono? Tak to se mi dneska stalo.

Ráno se probudím celá pomačkaná a nevyspalá. Jdu na wc. A samozřejmě, co se přitom tom dělá? Checkuju si svůj pracovní email.

„Omlouvám se, ale rozhodl jsem se…“ Vykukuje na mě náhled emailu od jednoho DevOpsáka.

Dál už to nemusím ani číst. Přesně vím, co následuje. Skvělý! Jeden slibný kandidát je out. Polovina týmu se pak nahlásila na Slacku, že nepřijdou do officu (chodíme tam 2x týdně), protože jedna si chce udělat vlnky na večerní party, druhá má schůzku v bance a třetí má zkoušku. Na to mi manžel oznámí, že bychom na tu stejnou večerní party měli jít taky. Nevědět to od Djelky, že dress code je tam Gala, tak přijdu mezi nimi v džínech po TM caffé. Jako člověk, který má lehké OCD, to nenesu úplně dobře, ale dobře. Svět se zatím nezhroutil.

Rychle do sebe kopnu čaj a vyrážím na cestu. (Ještěže jsem nečekala na rodiče, aby si přijeli pro vrtačku, proto by jinak měli už minutu zpoždění!). Venku (ne)krásně sněží. Jsem zabalená jak na severní pól. Říkám si, jaké štěstí, že mám tyhle UGG, protože je v nich fakt teplo. Akorát si musím dát pozor, protože trochu kloužou a mám bílý kabát… Ještě jsem nedokončila ani myšlenku a vesmír jako by mě vyslyšel. Natáhla jsem se jak dlouhá, tak široká na chodník před domem pana Vietnamce. Jestli se někdo koukal, musel se docela pobavit.

„FUCK!“

Proč jsem nešla po té posolené silnici?! V tramvaji klasický zimní smrad. Dorazím jakž takž včas do práce na první call. Mám málo baterie na mobilu. Musím si rychle nabít.

Otevřu skříň. Beru nabíječku na Macbook a ať se koukám, jak se koukám, kabel na mobil tam prostě není! Ptám se holek, jestli ho uklidily. Jo, uklidily. Ale do svého batohu. Tam je mi teď prd platný. Ta, co ho má, dneska nepřijde. Sháním kabel po Hubu. Nikdo nemá kabel.

Snad těch 50 % bude stačit na ty 3 cally. Naštěstí po 2 prvních callech se kamarád ozval, že mi může nabít ze svého kabelu z nového Macbooku. (Proč nemůžou být všechny konektory stejný?!) Mobil nabral trochu šťávy a je připraven na další překážky. Když si člověk myslí, že je vše v pořádku, tak internet spadne. Musím na mobilní internet. Baterka ubývá.

Pak mi jedna polovina klienta zruší oběd, kvůli kterému jsem se táhla do Hubu, kde není dneska pořádný internet a nemám kabel na mobil a během cesty jsem spadla. Skvělý! Asi někoho seřvu. Ostatní členové hubu jako by vycítili moje agresivní energii a vyhýbají se mi velkým obloukem. Naštěstí druhá polovina klienta potvrdila příchod… o 20 minut později.

Kandidáti odpadávají z výběrka jako mouchy po Raidu.

Kandidát nezvedá mobil na domluvený čas.

Kandidát chce moc peněz. Moment! Tohle už je normální úkaz.

Jsou teprve 3h odpolední. Jsem zvědavá, co na mě chystá ještě večer a noc. Zajede mě auto? Tramvaj? Okradou mě? Nechám se překvapit.

#firstworldproblems

 

Posr*ný den recruiterky

Trochu toho světla na konci tunelu…

Na letošním Webexpu jste možná mohli zahlédnout přednášku Jakuba Nešetřila o „Power of programming“, kde povídal o tom, jakým způsobem můžou lidé v IT ovlivnit fungování světa.

Začal rozvojem internetu, vznik WhatsApp, Uber, Airbnb, a pokračoval přes Hlídač státu, public API a jak Open source organicky zničil tehdejší monopol MS.

Paralelním příběhem byl šok, co zažil v Sanfranu, když viděl život tamních bezdomovců a fungování neziskovek (aspoň v US, kdy CEO neziskovky může vydělat až 200 000 USD ročně, což je 2x tolik co průměrný vývojář v US).

Vyzýval proto vývojáře, aby přispěli svými znalostmi, když ne do velkých, tak začít malými krůčky přispívat trochu svého volného času do projektů, které by pomohlo lepšímu fungování společnosti. A také abychom dávali pozor na to, kam přispíváme své peníze a jestli jde určeným skupinám opravdu to, co se tvrdí.

Moc zajímavá přednáška. Už jsem ji jednou sdílela, ale tady sharuju ještě jednou, kdyby to náhodou někoho minulo.

Ponouklo mi to potom myšlenku – „Když můžou vývojáři, tak jak můžeme my? Lidi, co se pohybují v IT, ale neumějí programovat.“ Jak můžeme my pomoci.

Rozhovor s Jakubem po přednášce byl výživný. Přidali se i kolegové z Německa a Slovenska a dávali své tipy. Bohužel, jsem si ty odkazy nezapisovala, takže je nemám. Možná mě doplní někdo jiný, kdo u toho byl? Jakube?

Jakub nám poradil, že můžeme i jinak, než abychom se vzdali své práce a šli tam pracovat fulltime. A že to bude mnohem efektivnější než dělat věci, ve kterých budeme jen průměrní.

Jak, Kubo, jak?

No třeba nějakým marketingem. Z pozice HR to bude těžší no…

-_-

Každopádně si Djelka nakonec vzala na starosti toto téma a našla https://patrondeti.cz/.

Moje původní představa byla, že adoptujeme nějaké indické nebo africké dítě, ale Patron dětí bude možná lepší. „Nejdřív ovlivňuj své okolí a pak se můžeš vydat dál.“

Čím víc nad tím přemýšlím, tím víc se mi ta myšlenka zamlouvala. Děti představují naši budoucnost. Bezprostřední, pokud se jedná o děti v našem okolí. Nemůžou za to, v jaké životní situaci se ocitly kvůli svým rodičům. A když pomůžeme aspoň jednomu dítěti mít lepší dětství, mít dobré vzdělání, nebýt odstrčený na kraj společnosti jenom kvůli tomu, že si nemůže dovolit školní obědy, tak to prostě uděláme rádi. Zažila jsem podobnou situaci v dětství. Nebýt rodiny ve Vietnamu a přátel tady, mohli jsme klidně skončit na ulici.

Tento projekt se nám líbí také kvůli tomu, že dětem jde 100 % částka, kterou přispějeme. Hodila jsem proto odkaz do Slacku, řekla holkám, ať si každá vybere „své dítě“, a každému z nich přispějeme pro začátek 1000,-. Přispívat lze jen po nějakou dobu. Po jeho konci se prý dozvíme, jak jsme jednotlivým dětem pomohli, tak jsem zvědavá. Pokud to bude mít reálný dopad na jejich život, budeme v příspěvcích určitě pokračovat.

Co vy na to? Má někdo s touto platformou předchozí zkušenosti, ať už dobré či špatné? Myslíte si, že to dává smysl? Jestli ano, přidejte se k nám a pomozte taky.

Trochu toho světla na konci tunelu…

Hele, a už jsi našel ten dream job?

Byla jsem nedávno na pivu s kamarádkou ajtačkou. (Ano, už píšu ajtačkou, protože si lidi stěžovali na to, proč píšu divný „ITák“.) Z nějakého důvodu jsme se dostaly na téma štěstí v práci a její nutný smysl. Jako recruiterka bych tohle neměla psát, ale nemůžu si pomoct. Ta lehká ironie prostě přijde se zdravým rozumem po nějaké době v práci. 🙂

Kolik z vás fakt věří na to 100 % štěstí v práci? Že musíte najít práci, která vás baví, bude vám dávat (vyšší) smysl, budete se u toho tlemit celý den/měsíc/rok, a budete hrozně sluníčkoví? Kolik prací už jste vystřídali, abyste našli tu nirvánu? A když už jste ji našli, jak dlouho si myslíte, že v ní ještě budete?

V Hubu jsem minulý rok zahlédla docela často workshopy na téma „Jak být šťastný v práci?“ Letos jich bylo znatelně méně. (Nebo mám jen selektivní vnímání.) Čím to je? Že by lidi konečně pochopili, že štěstí v práci neznamená tlemit se 8h denně?

Setkávám se v práci s různými typy lidí. Většinou jsou to ajtáci, podnikatelé nebo recruiteři. Množství přesně v tomto pořadí od nejvíc, po nejmíň.

Myslím, že ajtáci, zvláště ti dospělejší (neříkám starší, protože věk rozhodně není známka dospělosti), mají celkem zdravý přístup k tomuto tématu. Na začátku trochu šílí. Hledají se. Střídají práci tak rychle, jako vznikají nové JavaScript frameworky. Někteří mají rádi svou práci a vidí v ní smysl. Někteří to berou opravdu jako jen práci. Udělají tu práci dobře, ale nepředřou se. Smysl života vidí někde úplně jinde: rodina, sport, jiné koníčky. Práce je jen způsob obživy. Kdyby mi tohle někdo řekl před 4 lety, tak se zhrozím a ukážu na něj prstem. Už nějakou dobu ale chápu, že na tomto způsobu myšlení není nic špatného.

Recruiteři – tam jsou 3 skupiny. Ti, co opravdu prodávají ten dream job a asi tomu i věří a jsou sluníčkoví. Ti, co přistupují ke své práci s pragmatismem – kandidát bude v práci přiměřeně spokojenější a šťastnější než v té nynější, ze které chce utéct. Ta práce mě celkem i baví. Té poslední skupině je to jedno, jen hrají šachy. Já se pohybuju na pomezí první a druhé skupiny. Nejsem sluníčková a věřím v dobrou práci. 🙂

U podnikatelů je to trochu těžší. Kdyby nevěřili svému businessu, svým schopnostem, tak by ten business asi nezakládali. Nebo moment… Furt je tam ten motivátor peněz! Každý z nich je takový individuum. Nemůžu házet do jednoho pytle. Ale většina z nich začíná s úmyslem, že změní svět, i kdyby to měl být jen další eshop (nebo personálka :D)

Tak co dělat, abyste úplně nevyhořeli? Věřte mi, že ty stavy stejně přijdou. Ať máte práci snů nebo ne. Mladí lidé, neříkám všechny, mění často práci, protože si myslí, že musí najít přesně tu, která je bude bavit. Ale upřímně, těžko vás bude bavit nějaká práce, když jí nedáte aspoň rok až dva na to, abyste si na ni zvykli a našli v ní kouzlo. Taky jsem zjistila, že je celkem jedno, co děláte. Když máte rozumný šéfy a dobrý kolektiv, tak i blbý vyplňování tabulek se stane něčím přežitelným.

Dalším krmičem tohoto tému jsou média. Slyšíme kolem sebe pořád příběhy o tom, jak nějaký 16-letý chlapec hacknul a ukradl fily Applu a dostane u nich díky tomu práci. Jak se někdo stal slavným, protože to nikdy nevzdal a vždy šel za svým snem. Jako ono by to bylo hezký, kdybyste věděli, co je ten sen. Když ale ani ten sen není jasný, pak je to docela blbý ho následovat.

Teď trochu zním jako týpek, co napsal „So good they can`t ignore you“. (Celkem dobrá kniha. Na můj vkus moc zdlouhavá.) S nějakými jeho názory souhlasím. Člověk musí pracovat tvrdě, když něčeho chce dosáhnout. Můžete aspoň zkusit najít zalíbení ve své současné práci. Ale ani to follow your passion bych nezavrhovala, když víte, že na to máte dost píle, trpělivosti, ctižádosti, znalosti, chuť neustále se vzdělávat a inovovat, odlišit se od konkurence, nevzdávat se po několikátém fuck-upu, ale upřímně taky trochu toho štěstí. Ale když jste průměrný člověk, s průměrnými schopnostmi, a o věcech dokážete jen mluvit, přiznejte si, že další George Clooney zkrátka nebudete.

Rozhodně se ale nemusíte cítit blbě. I když vidíte ve svém okolí, jak jsou lidi prací štěstím bez sebe – něco může být pravda, něco ne. Lidi to občas přehání na těch sociálních sítích. Nebuďte z toho v depresi a dejte unfollow, případně unfriend. 😀

A než skončíte v současné práci, zeptejte se sami sebe:

  • „Co mi vlastně chybí/vadí/přebývá?“
  • „Chci změnu nebo jen změnu pro změnu?“
  • „Opravdu mi ta současná práce už nic nemůže dát? Zkusil/a jsem ji nějak ovlivnit? Dal/a jsem do toho opravdu všechno?“
  • „Skutečně musí moje práce plnit vyšší poslání nebo to může být jen prostředek k vydělávání peněz?“
  • „Opravdu si můžu dovolit opustit svoji stabilní práci a jít za tím neurčitým snem – „Chci být v práci pořád šťastná?“

Byla by tam ještě spousta otázek, ale to jsou zatím jediné, které mě napadají v tuhle noční hodinu.

Jen dodám nakonec poznámku pro mé přátelé, co se zabývají tímto tématem. Rozhodně nezavrhuju koncept štěstí v práci. Nemyslím si však, že je možné být pořád šťastný v práci. Člověk vyhoří a pak se zase znova narodí. Aspoň to tak bylo v mém případě. Po fázi vyhoření-deprese následovalo období filosofování „Proč?“ až nakonec k současnému zenovému stavu „Proč ne?“. Aneb jak nám popřála kamarádka: „Stay vyzenovaný forever!“

Hele, a už jsi našel ten dream job?

Prosím, prosím, nesedej si ke mně…

Taky to znáte? Jdete z práce domů. Těšíte se na těch 40 minut ticha se sluchátky v uších, kdy jste v MHD, pozorujete ostatní lidi, občas se jim smějete, nebo si čtete knihu, chytáte si pokémony a najednou si k vám přisedne někdo známý a začne si s vámi povídat. Vy cítíte tu povinnost mu to oplatit, takže celou cestu mluvíte o počasí, smalltalkujete a když nastane ticho, tak je to oběma trapný, takže si zase vymyslíte nějakou větší blbost, než kterou jste řekli před chvílí.

Já se těmto situacím snažím vyhýbat tím, že čumím celou dobu do mobilu, a když zahlédnu někoho, koho bych měla znát, tak do toho mobilu čumím ještě intenzivněji. V koutku své černé duše doufám, že si mě ten dotyčný nevšimne a budu mít klid na celou cestu. Nebo když odcházím z práce, tak se snažím odejít tehdy, kdy nikdo jiný neodchází. 😀 (Není to nic pro vám holky, jen mám ráda svůj klid v MHD.)

Já vím. Zní to blbě. Zvláště když dělám v oboru, kde je intenzivní kontakt s lidmi. Nevím, jestli to někdo taky řešíte, ale čím déle jsem v náboru, tím méně jsem sociální. Jsem přecitlivělá na hloupé lidi, na zbytečné small talky a na neefektivní využití času. Taková ta doba, kdy jsem sedávala v kavárnách, klábosila o něčím životě, už jsou tytam. Když se někdo se mnou chce sejít, vyměním si s ním několik emailů, abych zjistila účel setkání a jestli mi to bude stát za to věnovat mu čas.

Projevuje se to i v osobním životě. Naštěstí je manžel úplně stejný asociál, takže když si nemáme co říct, oba dva koukáme do mobilu nebo hrajeme Nintendo. Myslím, že články typu – neměli byste držet mobil v ruce celý den, kazí to vztahy – jdou velkým obloukem kolem nás. Ale co potom, když jsme u příbuzných na návštěvách? Absolutně nevím, o čem si s nimi mám povídat. O práci nemůžu, kdo není v oboru, tak tomu stejně nebude rozumět. „Co jsi dělal minulý víkend“ nebo „Cos viděl ve čtvrtek v kině?“, to se probere za 5 minut. Pak tam jen sedím a čumím. Vymýšlení témat na rozhovor mi zabírá ohromné množství energie.

Kdo mě znáte z konferencí nebo meetupů, tak si nejspíše řeknete, že popisuju úplně jiného člověka. Ale na těchto akcích jsem ve svém živlu. Vím, o čem s ajťáky mluvit, co je nového, nějaké drby, články z IT světa, TV série z Netflixu, tahle firma, tamta firma, tenhle a onen člověk, jak mě ajťáci štvou atd. 😀

Mezi normálními lidmi jsem největší introvert světa. Neřeknu za celý den třeba ani slovo.

Takže mám pár dotazů.

  • Jak řešíte tyto situace, kdy si nemáte s tím člověkem co říct, ale stejně tam musíte sedět a bavit ho?
  • Je na to napsaná nějaká dobrá kniha, ve které by byly vyjmenovaná témata na small talk?
  • Kdo zažívá stejný problém v recruitmentu? (To jen abych se necítila sama blbě.) 😀
  • A jak se dá mysl přenastavit tak, aby si myslelo, že small talky jsou dobrý a neubírají mi energii?

A nejde o to, že bych lidi neměla ráda, takže doufám, že nikdo nepřijde s tím argumentem „Když máš ráda lidi, tak to jde samo.“

Prosím, prosím, nesedej si ke mně…