Kolik energie stojí být empatický?

Pořád mi na facebooku vyskakují články typu „Dobrý leader vs. Špatný manažer“, „10 tipů, jak se správně ptát“ nebo „Jak se chovají nejlepší manažeři“. Všechny tyto články mají jeden společný bod, a to je empatie, resp. schopnost soucítit s ostatními. Asi se všichni shodneme na tom, že empatie je důležitá. Asi bychom nedošli moc daleko, kdybychom nesoucítili s trablemi ostatních či smutnými událostmi v jejich životě.

Jasně, kamarádka se rozejde s přítelem. Několik měsíců posloucháme, jak to probíhá, sypeme z rukávu jednu moudrou radu za druhou, až si nenajde nového přítele a všechno se zdá být zase v pořádku. V práci, když někdo nemá výsledky delší dobu, tak si s nimi sednu, proberu, co je špatně, co se dá udělat jinak, kde přidat, ubrat. Sypu z rukávu 10leté zkušenosti, které ani zatím nemám. 😀

Nicméně v poslední době toho začíná být trochu moc. Ztrácím trpělivost s lidmi, kteří řeší své problémy delší dobu, než je to nutné. Např. když vám někdo pětkrát napíše o radu. Ptá se na úplně stejnou věc. Vy mu pokaždé trpělivě vysvětlíte věci, jak se mají, co by pro to mohl udělat, případně, že se musí kousnout a občas vykonat i činnosti, které jsou mu proti srsti, protože život není jen o tom, dělat si co chceme, že? Taky mě nebaví čištění akvárka, ale když chci, aby mi rybičky neumřely, tak do té žumpy (myšleno špinavá voda v akvárku) prostě šáhnout musím. (Happiness makers ať mě klidně ukřižují, ale štěstí v práci opravdu není o tom dělat jen to, co vás baví.) A po páté Vám ten člověk řekne, že to nechce dělat, a nechce se to ani učit. A když se jich zeptáte, jak by ten problém vyřešili, tak sami nevědí.

V té chvíli bych toho dotyčného nejraději poslala do Asie, aby šel pracovat do tamní fabriky, nebo chodil pouličně prodávat kila ovoce, které by musel nosit celý den na ramenou. (Kdo jste byl v Asii, víte, o čem mluvím.) Přijde mi, že čím větší svobodu a pohodu mají tito jedinci, tím méně odolní jsou pak vůči nějakému „nepohodlí“. Ztrácejí směr v životě a neví, co sami se sebou.

Ale možná je to jenom můj problém, že přestávám být tak empatická, jak je nutno být. Možná bych měla pokaždé ukázat trpělivost a pochopení pro problémy ostatních. Vyslechnout si každého a pak sníst celou sklenici Nutelly, aby mi bylo lépe. Ne, to fakt ne! 😀

Přijde mi totiž, že tito jedinci spíše hledají důvody, proč by to moje (nebo kohokoliv) řešení nemohlo fungovat. Nehledají ani radu. Chtějí si jen postěžovat, jak mají hrozný život, práci, vztahy, kamarády, cokoliv.

Když se nad tím teď zamyslím, napadá mě jedna otázka, kterou bych jim mohla příště položit: „Co ode mě vlastně očekáváš? Chceš radu nebo si chceš jen stěžovat?“

Když budou chtít radu, ráda ji dám, pokud teda budu vědět. Pokud si budou chtít jen postěžovat, tak je pošlu asi do háje. 🙂

Nebo poraďte? Co mám udělat, abych byla dost empatická, ale aby toho lidi moc nezneužívali?

Advertisements
Kolik energie stojí být empatický?

Ví Ár week

Musím říct, že tento týden byl značně zajímavý. Kromě toho, že se každému v Praze potil přebytečný tuk, tak se udály 2 akce, které mě po dlouhé době fakt nadchly.

První zajímavý den byla středa. Můj teploměr doma hlásil, že už to raději ani měřit nebude a zajde si zaplavat k rybičkám, protože tohle fakt nemá za potřebí. Já jsem v 9h ráno běhala po Karlíně s tím, že jsem tam měla schůzku u klienta.

Po 30 minutách odcházím s výrazem totálně vymytého mozku. Jdu si tak po Futuramě a říkám si, že by byla teda velká náhoda, kdybych tady a teď potkala Sabrinu. Pracuje v DB. Mohla by se tady ukázat. Zvednu hlavu od mobilu a koho nevidím… Sabrinu. Po vášnivém objetí a muckání na obličeje (neviděly jsme se 3 měsíce snad!) z ní vypadne: „Let`s go for breakfast!“

Bylo 10:15. Takže celé dopoledne strávím kecáním.

Přiřítím se domů. Celá politá potem (a tím přebytečným tukem). Skočím do sprchy. Asi jsem i pracovala. Nicméně ve 4h mi Google hlásí, že bych měla jít na nějaký meetup. Zavolám si Bolta, protože teploty dosáhly svých vrcholů. Přijede rusky mluvící řidič. Nadává při jízdě jak čert. Aspoň že jede rychle.

Vyhodil mě v Holešovicích. Jdu na Czech XR (VR/AR/MR) Meetup. (Nějaké cedulky venku by pomohly v orientaci.) Nakonec to přece najdu. Jsem na meetupu skoro první. Nevadí. Pusťte mi tam Beat saber, já se zabavím. Tak vyzkouším na místě Pimax 5K+. Docela jiný pocit než s tím setem, co máme doma. Po chvilce bavení se s lidmi začíná první přednáška.

Asi jste slyšeli pojem SocialVR? Ne? Já taky ne. J Tohle bylo poprvé, co jsem slyšela tento pojem v reálném světě. Týpek je zakladatelem firmy Somnium Space. Firma, která vytváří úplně nový VR svět. Je to hra, ale je to také Váš druhý život. Nedávno začali prodej „pozemků“ v jejich světě. Celková plocha zatím činí 5km2. Centrální pozemky se prodali během hodiny a jejich další aukce bude brzo dostupná pro další zájemce.

V podstatě jde o to, že si koupíte pozemek, postavíte si svůj obchod, dům, restauraci, strip club, cokoliv, co Vás napadne. Můžete to brát jako Váš druhý život, kde se setkáváte s Vašimi přáteli, seznamujete s novými, nebo jako další způsob příjmů. Můžete si reálně vydělávat tím, že do obýváku umístíte Samsung televizi a pokaždé, když ji někdo cizí u Vás uvidí, tak Vám zacinkají peníze na účtu. Nebo tam můžete reálně prodávat skiny, kostýmy, zbraně do jiných her. Pak bylo téma, jak tam bude fungovat politika, jak zabránit nevhodné chování hráčů, bodový systém jejich chování, no prostě všechno jako v reálném světě.

Čuměla jsem na to jak spadlá z višně. Tohle už existuje?! Ukazoval pak dál, jak lidi pokračují, jak mohou používat buď svůj scan hlavy jako appearance nebo Avatary. Jak může vypadat jejich vnitřní svět, teleportace z jednoho místa do druhého, a dokonce do úplně jiné hry.

OH MY GOD!

Samozřejmě velký aplaus po prezentaci. Lidi měli spoustu dotazů, jak bude co fungovat, servery, technické věci, tomu jsem moc nerozuměla. Ale asi to bylo taky zajímavý.

Další zajímavá prezentace tam byla od LIV VR, Dr. Doom Shewki, našeho nejnovějšího klienta btw. Ukazoval, jak svým SW pomáhá hráčům ve streamování a následné monetizaci. Demonstroval rovnou novou Avatar featuru na Beat Saberu, kdy diváci budou moci přímo zasahovat real-time do hry daného hráče. Třeba za peníze koupit bomby do Beat Saber a ty mu pak házet přímo během streamování. Jakože cože?! Každopádně to vypadalo super. Už jen kvůli tomu uspokojivému pocitu, že někomu zničíte bezchybný stream Beat Saberu tím, že mu tam budete házet bomby a zdi. 😀

Poslední přednáška byla od @Infinite.cz. Začátek si upřímně moc nepamatuju. Co mě ale zaujalo byla poslední část, kde se přestavovaly jednotlivé VR sety, co jsou nebo budou brzo na trhu. Nevím přesně, kolik jich tam přesně bylo, ale dole máte celou porovnávací tabulku s parametry jednotlivých produktů, pokud byste se rozhodli si něco pořídit. Co mě pobavilo bylo, že ne každý set je pro lidi s velkou hlavu. Případně se snímání ovladačů ztrácí, pokud máte moc velké břicho. 😀 Takže fakt užitečné informace pro laiky jako jsem já.

Infinite VR sets.jpg

Na místě bylo k vyzkoušení několik další VR setů, tak za mě super vydařený meetup. Už dlouho jsem nebyla nadšená nějakého meetupu. Tenhle fakt stál za to. Navíc jsme se dozvěděli program na čtvrteční večer – Beat Games 1st anniversary party.

Postěžuju si Splitovi, jak to, že nejsme pozvaný. Z něj vypadne:

„Akože nieste?! Fila som určite pozýval. Ten dal dokonca Going.“

Na dotaz s pozvednutým obočím, proč mi neřekl, že jsme pozvaní, mi Fil odpověděl: „Jsme?“

Tak určitě. Zvát mého manžela někam přes facebook a chtít po něm, aby si to pamatoval… Ještě, když je v Kazachstánu a píše mi, kolik lahví vodky stačili oslavit za ten den. Nebudu to komentovat. Tak jsme se nechali ještě jednou pozvat na Beat games večírek. 😀

Celá vystresování vyrazím v 5h, že teda jdu pozdě. Dorazím v 5:15 na Přístavní 7. Kdo jste tam včera byli, tak jste měli pravděpodobně stejný výraz na obličeji jako já „wtf?! Kde to do prčic je?“

Vchod přes velkou bránu do dvora, co vpadá jako od nějaké pochybné továrny. Nakonec jsem byla překvapená, jaký poklad to v sobě skrývá. Šťastná, že jsem našla místo energicky pozdravím celou partičku chlapů slunící se na zahrádce.

„Ale my tam nepatříme. My se tady jen sluníme.“

Aha! Tak kde je tady nějaký organizátor. Za rohem na mě vykoukne mladá slečna. Já na ni: „Nemělo to začít v 5h? Kde jsou všichni?“

„Ne, začíná to až v 7h.“

Já debil jsem se blbě koukla na čas. Bylo tam napsáno /7, ne 17. Těsně nad tím stálo číslo 19:00. Po chvilce přijde i Ha An. Aspoň jsme tam ve 3 a můžeme si povídat. A taky sežrat v klidu nějaké to jídlo, než se na to vrhnou všichni ostatní později.

Potkali jsme tam fakt zajímaví lidi. Sice jsem tam nebyla tak dlouho, protože jsem měla jiné sezení domluvené na později, ale Ha An říkala, že to bylo dobré. 🙂

Dokonce bych se nebála říct, že highlightem tohoto roku je VR/AR v jejich celé kráse.

Ví Ár week

Když recruiterka má své dny

Vedro. Vedro jak pr… Chtěla jsem říct jako v tropech, ale to bych přeháněla. Chybí tomu ještě ta 100% vlhkost a nárazové deště, které zaplaví celé město během 5 minut a vy, i když jste oblečení do pláštěnky a stojíte pod deštníkem, tak jste stejně mokrý, jako kdybyste nic neměli.

Každopádně ani tohle vedro mi nedělá dobře. Ne! To, že jsem Vietnamka na tom nic nemění, jak by prozaikové jistě podotkli. Máme štěstí, že náš dům má faaaaakt tlustý zdi a doma je chládek. Většinu času stejně pracuju z domu, takže je to fajn. Jsou zde ale potom dny, kdy chodím do officu. Kromě toho, že naše okna směřují na stranu francouzského lycea a během každé přestávky rozpoznáváme tisíc tónů dětského řevu (kde se ta energie v nich bere, to fakt nevím!), se odpoledne dostaví to horko. Větrák nepomáhá. Nezbývá nic jiného než potit tuk. A já toho tuku teda mám teď požehnaně! Ale 2x týdně se dá nějak přežít.

Co se však minulý týden nestalo. V pátek mi Fil oznámil, že nám vypínají na půl dne elektřinu. Tzn. že nepoběží ani internet. Když se v pátek ráno probudíte s očekáváním, že celý ten krásný horký den strávíte mezi tlusté zdi v chládku, a pak vám manžel oznámí, že teda jako ne-e… Musela jsem si jít umýt vlasy. Byly celý mastný z toho přebytečného tuku. Doma je můžu nosit mastný, ale musela jsem jít ven, že jo.

Běžím (plazím se) se na autobus. Ujel mi před minutou. Musím čekat na další tramvaj, která přijede až za 7 minut. Na Andělu přestoupím na jinou tramvaj, která je plná lidí. To je to, když se jede do práce po 9h. Stojím těsně u dveří, protože hned vystupuju na další zastávce. Jo vím, jsem trapná, ale fakt nechci jít pěšky na tomhle slunci. Když dojedeme skoro na Arbesák, nějaká stará babička se snaží zmáčknout čudlík na otvírání dveří. Nedosáhla tam, tak jsem jí pomohla. Potom jenom slyším:

Stará paní (které jsem pomohla):„Banda Vietnamců! Ty se tady taky všude roztahujou!“

Mladší paní vedle ní: „Vy se tady taky dost roztahujete. Můžete snad počkat, až ta tramvaj zastaví, ne?!“

Stará paní: „Ale Vy buďte taky zticha!“

Filosofická debata hned po ránu. Tramvaj zastavila. Já rychle utekla od negativní energie, která stála za mnou.

Jdu do officu. Zavřená okna! Bože, tady se nedá dýchat. Asi omdlím. Rychle všechno otevřu. Zapnu větrák. Dám si vodu s ledem a myslím si, že jsem v pohodě. Vyřídím emaily. V 11h napíšu Lucce, jestli nechce na oběd, protože mám fakt hlad! Tak jdeme v 11:30 na oběd, který trval nakonec hodinu a půl. Všechny drby probrané. Jdu zpět do kanclu. Oslovím nějaké kandidáty a ve 14h, kdy nám doma zapli elektřinu. Posbírám své věci a jedu domů. Myslím si, jaký to byl krásný den.

Dojedu domů. Zapnu maca a první email:

„Jsem rád, že se Jakubovi ta pozice taky líbí.“

Da fuck?! Co jsem zase provedla? Otevřenu mail. Fakt jsem Vaškovi řekla Jakube?

Fakt jsem řekla Vaškovi, Jakube!

Debil! Prostě jsem debil! Hlavně, že na LinkedInu mu říkám Václave a do emailu mu píšu Jakube. Ještěže má smysl pro humor a stejně si chce zavolat. Zlatej! Ale teda dala jsem si takovej facepalm, že tam snad zůstal i otisk celé mé ruky.

Chvilku si pracuju dál. Dostaví se další mesidž na LI.

„But I`m JavaScript. Not Java“

Do pr… čic, co se zase stalo?! A co se nestalo? Poslala jsem JS vývojáři pozici na Javu. Tak a teď už mám na tváři snad i monokl z toho, jak jsem sama sebe praštila. Řekla jsem o tom fuck-upu Filovi. Ten se mi vysmál a řekl, že je to karma. Jsem si jednou(!!!) dělala srandu ze slečny, co postovala job na Facebook, kde hledala javistu a v požadavcích byl jen JavaScript. Pacholek! Taky mi to hned dá sežrat.

Byl to fakt divný den. Tak jsem to raději ukončila a šla krmit ryby.

Když recruiterka má své dny

Ta iluze toho, že máte všechno pod kontrolou

Jsem Vietnamka. Narodila jsem se ještě ve Vietnamu, a to s sebou nese nějaké následky. Třeba to, že od školky jsme chodili na doučování a 5 různých kroužků, aerobic, určitě aspoň jeden hudební nástroj, zpěv, doučování z angličtiny, doučování na základní školu, tancování a už ani nevím, co jiného. Celý život zorganizovaný od pondělí do soboty a jen v neděli jsme měli trochu volno na návštěvu příbuzných, kamarádů a procházky v zoo. Nicméně to byly samozřejmě krásné vzpomínky na dětství v Ha Noi.

Pak přišla škola, takže rodiče samozřejmě očekávali samé jedničky. Dvojka byla špatná. Vždycky jsem se stresovala se známkami a bála jsem si říct o pomoc. Připadala bych si hloupě. (Neviním je z ničeho. Takhle byli vychováni oni, a tak to předávají dál. Je to holt společností a její kulturou.) Do toho jsem s nimi jezdila prodávat. A když byl čas, tak jsem začala vařit uklízet a máma vždycky vyžadovala pořádek doma. Nádobí umyté ihned po použití. Věci srovnané do škatulky. Hůlky na jezení se nesměly používat na vaření, protože jinak by měly černé hlavičky, a to je špatné.

No, docela vojna. A tak jsem se naučila mít kontrolu a pořádek taky v životě. Pěkně nalajnovaná představa o tom, co budu dělat, až dostuduju diplomacii. Buď kariéra jako diplomat nebo šplhat po korporátním žebříčku nahoru.

Pak přišel první náraz. Brigády. Přihlásila jsem s jednoho dne na pozici Týmové asistentky do personálky a ejhle, můj život se ihned ubíral jiným směrem.

Další náraz. Vztahy. Ať už s rodinou, kamarády nebo muži. Vždycky to dopadlo jinak, než jsem předpokládala a ne, že jsem pro to neudělala všechno.

Další náraz. Blog. Sice je to osobní blog, ale lidé ho čtou. Lidé mají různé názory. A dost často se neshodují s tím, co tam píšu. Někteří si to se mnou vyříkají, jiní volí srabský způsob hnusných zpráv a emailů, případně hoven (viz. můj předchozí článek, už nevím jaký). Nemůžu je nutit, aby měli stejný názor jako já. A ještě větší ztrátou času by bylo se je snažit přesvědčit o mé pravdě.

Další náraz. Firma! Mám skvělý tým. Každá je ÚPLNĚ JINÁ. Ráda bych, aby měly holky pořádek ve věcech (čistý inbox), byly samostatné (což jsou) a dávaly pozor na maličkosti. No, někdy se to povede, někdy ne… 😀 😀 😀

Z počátku jsem brala většinu zodpovědnost na sebe, protože to bylo rychlejší. Což způsobilo několik vyhoření. Většinou ke konci roku, o Vánocích a po novém roce.

Také mi trvalo dlouho, než jsem si zvykla na koncept flexibilních pracovní hodin.

  • Jedna pracuje ledabyle ráno-večer-víkendy a chodí na schůzky na poslední chvíli. (Víme, o kom je řeč :D)
  • 2 brigádnice, co chodí ještě do školy, pracují podle toho, jaký mají rozvrh. Ten se mění každý semestr!
  • 2 jsou maminky, takže mezi 3h – 4h odpoledne odjíždějí pro děti.

Někdy se nesejdeme všechny v Hubu, protože něco tam někomu vlezlo na poslední chvíli, a to se setkáváme jen 2x v týdnu. Takže když se dozvím na poslední chvíli, tak si zase musím pro sebe chvilku dýchat, abych něco neřekla.

No šílenství. Takže rovnat vše a všechny podle škatulky, odcamcaď pocamcaď, tak se zblázním. (Ale furt mě štvou nesynchronizované odpovědi a nepořádek v kuchyni.)

Postupně jsem se, díkybohu, začala zbavovat toho micro-managementu sebe a svého okolí. Hlavně kvůli vyhořením, které jsem měla, a nervozitě, kterou ze mě všichni doma i v práci cítili. Nepůsobí to dobře na nikoho a výsledek je v každém případě špatný.

Za to vděčím Filovi. Kdo ho znáte, tak víte, jaký je to motýl a anarcho-kapitalista. Svou klidnou energií a lehkou formou flegmatismu mě naučil neřešit zbytečné věci, které nemohu ovlivnit.

To jest, už nešílím, když je doma na zemi poházené oblečení nebo emaily kandidátům nejsou 100 % dle mých představ. Nebo se mě ptají na tu samou věc někteří 10krát. Vždycky se musím zhluboka nadechnout … a pak teprve odpovím. Přitom hlavě jenom: „To jsme probírali přesně před 5 dny!“

Jooo, mít firmu a děti, to vás naučí NĚJAKÉ trpělivosti a tolerance. Furt jsem nedošla do vyzenované fáze, jako má Fil, ale je to mnohem lepší než před 10 lety.

Jak s tím bojujete Vy?

Ta iluze toho, že máte všechno pod kontrolou

Když už jsme u těch WTF reakcí…

Aby se necítili ajťáci ukřivdění z mého posledního blog postu, tak přidám ještě pár wtf situací, které sami zažíváme s recruitery. Není jich mnoho. Díky bohu se situace s IT recruitery zlepšuje, aspoň v to pevně doufám. Už si nepletou backend a frontend a už neposílají C# vývojářům PHP pozici.

Snažím se, fakt se snažím vzdělávat svůj tým, aby holky věděly aspoň základy IT a aby jejich emaily a zprávy byly co možná nejvíce customizované, ale občas to prostě nejde. Když nemůžeš o dotyčném nic jiného najít než jen to, že dělá vývojáře, tak se fakt těžko personalizuje zpráva. Jelikož co je pro jednoho zajímavé, může být pro druhého úplná nuda.

Nicméně občas samy dostáváme emaily typu:

„We have a great job opportunity for you in Norway. We are looking for a PHP developer. All you have to do, is to move to Norway.“

Skvělý! Tak já bych se klidně podívala do toho Norska, ale s tím PHP to vidím spíše jižně (going south, jak se v AJ říká). A když jim odepíšu, kde viděli, že jsem vyvíjela v PHP, tak už se mi žádné odpovědi nedostane.

Nebo mi před rokem ještě chodívávávávaly emaily s tím, jestli nechci dělat IT researchera (v HR smyslu). Jako, ne že bych to teď taky částečně nedělala, ale dělat pro někoho jiného support s hledáním kandidátů se mi opravdu už nechce. Tak jsem jen slušně poděkovala, že nemám zájem. Pro srovnání, to je jako žádat SW architekta, aby dělal jenom bug fixing.

Kamarád mi nedávno poslal screenshot své konverzace s jiným recruiterem, když ho konfrontoval s tím, že Javu neviděl ani z toho vlaku… a teď budu doslovně citovat.

„Pardon, ale fakt nemám čas se dívat na každý profil, který oslovím.“

Myslela jsem, že se začnu bouchat hlavou o stůl, když jsem to četla. Jak tohle někdo může jenom napsat? Ani se pořádně neomluví a otevřeně přizná, že se na profil ani nepodíval. Ble…

Jo, přiznám se. Občas nedávám pozor, a napíšu špatně jméno. Pak bych se nejraději zahrabala někam pod zem a nevylezla. Každopádně potom napíšu dlouhatánský email, kde se označím za totálního dyslektika a omluvím se 5x. Díky bohu mi většinou odpoví docela mile. Tohle byla ale teda síla.

No, ale abych se pro změnu nedotkla lidí z HR, samozřejmě ne každý je neschopný. Znám spoustu šikovných lidí z náboru, nebo z HR obecně, kteří se neustále vzdělávají, naslouchají kandidátům, vědí jejich preference a podle toho se řídí. Na druhou stranu je tu však spousta těch, kteří dělají svou práci z nutnosti, a na komunikaci je to vidět.

Potom rozumím rozhořčení, které nastává po 10. mimózním emailu. Málem, málem jsem taky někoho poslala někam s emailem na Ruby vývojáře, ale neudělala to. Nadechla jsem se a šla provozovat užitečnější věci. To samé navrhuju ostatním. 🙂

Co se týče našich emailů, v jednom článku jsem zmiňovala, že my taky používáme Copy paste emaily. Hlavně ta část, kde se popisuje business, tým, devstack, lokalita a finance. To zůstává ve většině případech stejný. Žádný z klientů nemění svá jména ob 14 dní.

Co se týče ostatních částí, proč by to mělo právě toho dotyčného zajímat – záleží na tom, jak moc dotyčného/dotyčnou známe. Pokud víme preference, tak napíšeme, čím to ta firma splňuje. Pokud nevíme nic, tak asi těžko budeme „personalizovat“. Takže pokud Vám přišel nějaký mail, který je podle Vás irelevantní, dejte nám to vědět, my se polepšíme.

Pořád se máme, čemu se učit, a tyto feedbacky nám pomáhají, abychom se zlepšovaly. Jen žádné vulgarismu a nadávky. To už pak není konstruktivní kritika, ale jen honění si ega a řešení svých komplexů. Na to můžu jedině doporučit profesionálního psychologa/psychiatra. 🙂

Konec hlášení.

Když už jsme u těch WTF reakcí…

Tyva, tak trochu té pokory, ne?

Nevím, co se děje, ale v poslední době se k nám dostává tolik… (Jak bych to nazvala?) zvláštních odpovědí od kandidátů, ze kterých mi stávají vlasy na hlavě. Chápu, že je velká poptávka po vývojářích. (Jooo, ty odpovědi většinou byly od vývojářů. Kupodivu u designerů, PO/PM či jiných pozic jsem zatím toto chování nezaznamenala.) A nestává se to jen přitom, když jim píše agentura, ale i když jim přímo píše tech leader z dané firmy.

První případ:

Vývojáři přijde nabídka. Fakt kvalitně napsaná s tím, jaký je tam tým, prostředí, plány firmy, interview proces, tech stack atd. Vývojář rovnou odepisuje, že „Nezájem“ a na 2 kola pohovoru rozhodně nepůjde a ať to příště zkouší na absolventy, a cituji „ty si eště nechaj srát na hlavu. Vaše nabídka je směšně nízká. :))))))“

Nízká nabídka. To je relevantní poznámka. Být sprostý, aby ukázal, kdo je pán a že má navrch, to mi spíše přijde jako vyjadřování burana, který rychle přišel ke „slávě a penězům“, a neví, jak s tím naložit. Navíc nulová pokora. S tím související fakt, že si myslí, že umí všechno nejlíp => „gebil“ => nechceš ho v týmu.

Druhý případ:

Kandidát byl zamítnut na základě špatných referencí z předchozí firmy. Scéna, která proběhla potom, je jako ukázka z filmu.

  • Kandidát nám každou hodinu píše a volá, aby zjistil podrobnosti.
  • My mu řekneme, že osobnostně by se nehodil do týmu a od koho jsme dostali reference. (Bylo nám dovoleno říct jméno, ale asi jsme měli zůstat u generického „dostali jsme špatné reference“)
  • Kandidát napíše dotyčnému, jaký je „bůrák“ a ať jde do „krdele“.

Málem jsem se zakuckala, když jsem četla zprávu. Rozumím, že je člověk zklamaný. Cítí se nespravedlivě posouzený. On je přece tak strašně fajn a se všemi skvěle vychází… No touhle zprávou jen poukázal na to, že reference nelhaly.

Třetí případ:

Kandidát jde na pohovor. Ten proběhne. Na konci pohovoru si řeknou, že by to asi nefungovalo. Nicméně kandidát se nedá a požádá pohovorujícího o jednu věc:

„Nemohl bys mi tady podepsat dokument, že mi nabízíš 100 000 Kč pro mého zaměstnavatele? Chci, aby mi přidal.“

O_o

K tomu nevím, co dodat, upřímně. Chápu. Hypotéky jsou těžké získat. Ceny bytů rostou. Životní náklady jdou nahoru. Chcete cestovat trochu na úrovni. Ale PROBOHA, na pohovoru, v cizí firmě, tohle žádat na první schůzce?

Samozřejmě, toto jsou ojedinělé případy. (Aspoň teda doufám!)

Kamarád (vývojář) má teorii, že ajťáci byli na základce a střední nerdi. Nebyli moc oblíbení mezi spolužáky. Vždycky byli spíše stranou a dělali si své věci někdy doma v pokoji. Tito jedinci jdou později studovat na technické VŠ a najednou jim můžou firmy a hezké recruiterky utrhnout ruce. Sebevědomí tak nepřirozeně rychle vyroste a oni neví, jak s tím naložit, a proto se chovají kokosy.

V každém případě, prosím Vás, kdo tenhle příspěvek čtete, a trochu se v tom vidíte :), srovnejte si to v hlavě. Nebo srovnejte kamaráda/kamarádku. Když už máte čas odpovídat, tak odpovězte mile a diplomaticky. Je to Vaše pověst, o kterou se jedná. Když chcete, aby Vám stoupala cena na trhu, nemůžete se chovat jako „glb“. Nikdo nechce „glba“ do týmu.

Naopak, když hezky odpovíte, že zatím nemáte zájem, ale že děkujete, budete působit jako slušně vychovaný civilizovaný člověk, se kterým by spolupráce nebyla od věci. (Můžete dát Copy + Paste. Zabere to 2 sekundy.)

Just saying…

PS: Výrazy jako bůrák, gebil, glb, krdel jsou náhražkou za sprostá slova. Začali jsme je s Filem používat před dětmi, aby se neučily mluvit sprostě (tak rychle). Slovo sr*t jsem tam nechala kvůli citaci. 🙂

Tyva, tak trochu té pokory, ne?

Posr*ný den recruiterky

Znáte to, když se jednoho rána probudíte. Jste lehce nevyspalí, trochu unavení a máte pocit, že to dneska nebude úplně ono? Tak to se mi dneska stalo.

Ráno se probudím celá pomačkaná a nevyspalá. Jdu na wc. A samozřejmě, co se přitom tom dělá? Checkuju si svůj pracovní email.

„Omlouvám se, ale rozhodl jsem se…“ Vykukuje na mě náhled emailu od jednoho DevOpsáka.

Dál už to nemusím ani číst. Přesně vím, co následuje. Skvělý! Jeden slibný kandidát je out. Polovina týmu se pak nahlásila na Slacku, že nepřijdou do officu (chodíme tam 2x týdně), protože jedna si chce udělat vlnky na večerní party, druhá má schůzku v bance a třetí má zkoušku. Na to mi manžel oznámí, že bychom na tu stejnou večerní party měli jít taky. Nevědět to od Djelky, že dress code je tam Gala, tak přijdu mezi nimi v džínech po TM caffé. Jako člověk, který má lehké OCD, to nenesu úplně dobře, ale dobře. Svět se zatím nezhroutil.

Rychle do sebe kopnu čaj a vyrážím na cestu. (Ještěže jsem nečekala na rodiče, aby si přijeli pro vrtačku, proto by jinak měli už minutu zpoždění!). Venku (ne)krásně sněží. Jsem zabalená jak na severní pól. Říkám si, jaké štěstí, že mám tyhle UGG, protože je v nich fakt teplo. Akorát si musím dát pozor, protože trochu kloužou a mám bílý kabát… Ještě jsem nedokončila ani myšlenku a vesmír jako by mě vyslyšel. Natáhla jsem se jak dlouhá, tak široká na chodník před domem pana Vietnamce. Jestli se někdo koukal, musel se docela pobavit.

„FUCK!“

Proč jsem nešla po té posolené silnici?! V tramvaji klasický zimní smrad. Dorazím jakž takž včas do práce na první call. Mám málo baterie na mobilu. Musím si rychle nabít.

Otevřu skříň. Beru nabíječku na Macbook a ať se koukám, jak se koukám, kabel na mobil tam prostě není! Ptám se holek, jestli ho uklidily. Jo, uklidily. Ale do svého batohu. Tam je mi teď prd platný. Ta, co ho má, dneska nepřijde. Sháním kabel po Hubu. Nikdo nemá kabel.

Snad těch 50 % bude stačit na ty 3 cally. Naštěstí po 2 prvních callech se kamarád ozval, že mi může nabít ze svého kabelu z nového Macbooku. (Proč nemůžou být všechny konektory stejný?!) Mobil nabral trochu šťávy a je připraven na další překážky. Když si člověk myslí, že je vše v pořádku, tak internet spadne. Musím na mobilní internet. Baterka ubývá.

Pak mi jedna polovina klienta zruší oběd, kvůli kterému jsem se táhla do Hubu, kde není dneska pořádný internet a nemám kabel na mobil a během cesty jsem spadla. Skvělý! Asi někoho seřvu. Ostatní členové hubu jako by vycítili moje agresivní energii a vyhýbají se mi velkým obloukem. Naštěstí druhá polovina klienta potvrdila příchod… o 20 minut později.

Kandidáti odpadávají z výběrka jako mouchy po Raidu.

Kandidát nezvedá mobil na domluvený čas.

Kandidát chce moc peněz. Moment! Tohle už je normální úkaz.

Jsou teprve 3h odpolední. Jsem zvědavá, co na mě chystá ještě večer a noc. Zajede mě auto? Tramvaj? Okradou mě? Nechám se překvapit.

#firstworldproblems

 

Posr*ný den recruiterky