A je po svatbě…

Dlouho jsem nic nepsala. Omlouvám se za to, ale nějak v poslední době je nouze o zajímavé události a psát motivační citáty se mi fakt nechce. Ale o tenhle zážitek se musím podělit. Není to z náboru, ale z cest. Doufám, že nevadí. 🙂

Jsme ve Vietnamu. Zase. Tentokrát na pozvání mého bratránka, který bude mít svatbu. Kdo jste byl na nějaké vietnamské svatbě, tak víte, že minimální počet hostů činí cca 200–300 (malá svatba), střední svatba pojme tak 500 a takové běžné, větší svatby, tak kolem 1000. Bylo nám slíbeno původně 2000 hostů. Nakonec jich bylo jenom 1200. Trochu zklamání, ale tak, co se dá dělat…

Ráno jsme museli vstát v 6h, protože se jelo pro nevěstu. Teda my nejeli. Jinak bychom museli vstát tak v 5h a jet bez snídaně. To fakt ne! Strejda s tetou a ostatní rodinou (babička, dědeček z ženichovi (naší) strany a další) se v 7h ráno sebrali a jeli všichni společně v autech a motorkách pro nevěstu. Docela mě nakonec mrzí, že jsem to promeškala. Chtěla bych vidět, jak v těch šatech a oblecích kličkují ulicemi Hanoje.

Dojeli pro nevěstu k ní domů. Vyzvedli společně s jejími příbuznými a jeli zpět k ženichovi. Tam byla už celá místnost nachystaná z předchozího dne na velkou návštěvu. No, my dojeli o 15 minut později než všichni ostatní. (Ale ve vietnamské kultuře se říká, že ti nejdůležitější přichází poslední. Hehe. No dobře, tak nic! Jsme jen líní a pomalí!)

30 stupňů, vysoká vlhkost, slunce. My: silný oblek a dlouhé šaty. Když jsem se pak koukala na ostatní, co měli na sobě, litovala jsem, že jsem tak overdressed. Měla jsem si vzít krátké koktejlky na pláž a nikomu by to nevadilo. Mít teď košili, tak by se mi vytvořily velké koláče sledovanosti.

Je 8:45. asi 60 lidí nacpaných do přízemního patra domu, uvnitř i venku. Jakmile nás posadili ke stolu se starými babičkami, ihned nám na stůl nasypali kopeček dýňových semínek a nalili vietnamský čaj. Na stole tyčinky a sušenky. Pak přišlo na řadu seznamování. Tady jsme se dozvěděli, že rodiče nevěsty mají dohromady 13 sourozenců (plus oni 2 = 15 sourozenců celkem. Šílený!). No tak proč ne?

IMG_0312

Rodiny začaly říkat přípitky. Rodina ženicha zastoupená dědou přála novomanželům hodně štěstí a zdraví do společného života, rodina nevěsty něco v podobném duchu a aby nevěstě prominuli její případné nedostatky… Pak šli ženich s nevěstou nahoru[1] na „Le Gia Tien“. To znamená představit se nebesům a pozdravit je, že je všechno v pořádku, pokud jsem to správně pochopila.

IMG_0307

Vrátili se. Nevěsta s ženichem začali obcházet stoly. Nevěsta s konvicí čaje a ženich s balíkem cigaret. Čaj všem, cigarety mužům. Každý si musel vzít, i když nekouřil. Bylo to pro budoucí bohatství novomanželů.

Zhruba v 10h sedánek skočil. Hosté se naložili na minibusy a jeli na místo činu, asi 600m od domu.

IMG_1282

Hlavní sál byl přísně rozdělen na 2 strany – ženichova a nevěstina. Centrem toho všeho bylo podium, na kterém se bude stát nevěsta s ženichem a jejich rodičové. Venku byl pak photo point, kde nevěsta s ženichem byli snad celou dobu, kromě času na podia, aby se všichni s nimi vyfotili. U vstupu do sálu stáli rodičové novomanželů, aby přivítali těch zbývajících 1140 hostů. Každý stůl byl servírován pro 10 lidí. Když se zaplnil, servírovalo se jídlo. Tak jdem zabrat stůl.

Máma využila příležitosti a vzala mě zdravit každého příbuzného a známého, který se tam vyskytl. A že jich bylo! Fila jsem usadila vedle pána, co mluvil rusky a byl klid. V pozadí se zpívalo, tancovalo, byl tam uvaděč, který všem říkal, co bude dále na programu dne. Největší atrakce celé akce byl stejně 2metrový Fil s vyholenou hlavou a copánkem. Všichni nestoudně vejrali a vůbec jim to nepřišlo divný.

IMG_0355

Někdy v průběhu toho ženich zazpíval live nějakou love song, aby přivítal nevěstu na podium.

IMG_0344

Nevěsta s jejím tátou přicházejí k podiu, všichni usměvaví a pak se všichni 3 objímají najednou. Trochu zvláštní situace, ale asi je to tady normální. Nevěsta a ženich jdou na podium, zahraje se jedna romantická písnička a pak se zahraje Svatební pochod od Mendelsohna a na podium přicházejí rodičové novomanželů. Eeeeh, what?!

Zase další proslovy. Všichni kolem jsou šťastní a usměvaví. Babička se strejdou sbírají obálky (s penězmi). Hosté dojedli. Takhle rychle se zvednout od stolu jsem snad ještě nikoho neviděla. Dojedlo se a všichni synchronizovaně vstali a odešli. Kdo nedal obálku, tak cestou ven ještě nastrkal do připravených boxů. Až nakonec zbyly poslední 2-3 stoly s nejbližšími příbuznými. Ženich s nevěstou si konečně sedli a mohli se najíst, napít. Rodičové vesele dál pokračovali v pití vodky, která zůstala nedopitá od hostů. 14h odpoledne. Konec svatby. Jdeme na odpolední siestu.

IMG_1294

[1] Domy ve Vietnamu mají většinou malé pozemky. Pozemky jsou drahé, takže se staví do výšky. Zmíněný dům má 4 patra. Oltář je až v posledním patře.

Advertisements
A je po svatbě…

Jedno dilema při hirování Vietnamců

DISCLAIMER: Tenhle článek je v mnoha ohledech silně politicky nekorektní. Pokud by se to dotklo Vaší křehké osoby, doporučuju ho nečíst a pustit si Cimrmana.

Vietnamců je v IT oboru čím dál víc. (Ale furt je jich málo oproti počtu těch, co se rozhodnou dělat Amway a podobné věci.)

Jsou všude. Jeden si založí startup (Avocode), druhý si odjede do US za Facebookem, třetí se přeorientuje ze sales na vývoj. Je to úžasné pozorovat, jak si i IT obor získal Vietnamce na svou stranu.

Na LinkedInu je jich také dost. Na rozdíl od Evropanů jim nevadí, že občas dostanou nějakou tu dobrou nabídku. Aspoň se pak můžou pochlubit doma rodičům a ukázat jim, že hodiny hraní počítačových her v jejich dětství se vyplatilo. A že jedničkáři/ky teď prodávají pojištění na Sapě.

Tyva, teď jsem si naklepala hřebík na rakev. Byla jsem taky jedničkářka. A spousta mých (docela úspěšných, co neprodávají pojištění) přátel také. Beru zpět. 😀

Každopádně jsem se chtěla jen zastat těch dětí, které bavily počítačové hry, a posunuly to tím správným směrem – IT. Zahrnuju do toho vše, od vývoje, až po testování, DevOps, UX/UI design a další podoblasti v IT.

„Děti, hrajte dál, ale pak toho robota taky hezky postavte, jinak jsou ty hry k ničemu.“

Ale zpět k dilema, které mám. Největší problém mám s jazykem. Absolutně nevím, jestli na ty černovlasý jedince mám mluvit vietnamsky, česky nebo anglicky.

Moje vietnamština je hrozná. Kulhá jak gramatikou, tak i slovní zásobou za oběma zmíněnými jazyky. Ještě do toho musím odhadnout zhruba věk toho člověka, abych ho správně oslovila „anh“, „chi“ nebo „em“, abych se náhodou nikoho nedotkla.

Většinou je to teda „em“ = mladší sestra nebo mladší bratr. Taky už nejsem nejmladší. Moje generace 8x – Itáků z téhle doby spočítám na prstech jedné ruky. S přimhouřeným okem pak můžu vytáhnout ještě tu druhou. (Počítám jen ty, co jsou v ČR. Ne po celém světě. Na ty by mi nestačily na vlasy na hlavě.)

Když chci pak použít češtinu, tak nevím, jestli mám vykat nebo tykat. Je tak hrozně divný Vietnamcům vykat, když jsem taky Vietnamka. Zní to tak formálně a cizácky, až si připadám jako běloška.

Poslední instance je angličtina, která je ale fakt divná, když oba dva mluvíme česky i vietnamsky. Naše dva rodné jazyky. Proč do toho tahat AJ?!

Udělala jsem si v tom proto systém. Dělám to podle nálady a počasí. Když je venku polojasno až jasno a mám dobrou náladu, tak všem tykám, nebo nadhodím lehké „Ahoj anh“ a pak pokračuju v češtině s tykáním.

Když je venku zataženo, prší nebo dokonce sněží, na náladě nezáleží. Všem vykám a používám češtinu. A někdy k tomu přihodím i anglická slova.

Statistiku jsem si zatím nedělala. Co funguje líp, jestli čeština, vietnamština nebo angličtina. Budu jen doufat, že ta další generace bude mít ještě horší vietnamštinu než já, a lepší češtinu než jejich rodiče, a angličtinu jako native speaker, abych nemusela pořád prožívat tyto těžké chvíle.

Jedno dilema při hirování Vietnamců

Jak jsem hořela celý prosinec

Možná znáte ten pocit, kdy se vám nechce z postele. Co takhle pak nechuť vylézat ven a jít do práce? Napsat jeden email, blogpost, který vám většinou trval 5–15 minut, vám trvá hodinu, a ještě přitom uděláte několik chyb. Vaše kreditka brečí, protože máte neustále chutě nakupovat věci, které absolutně nepotřebujete, jako třeba páté plesové šaty, které vezmete jednou na sebe, a víte 100 %, že nikdy jindy už je nepoužijete.

Tak všechno tohle dohromady jsem měla a dělala v prosinci 2017. Ano, nestydím se to říct.

Připadá mi v poslední době čím dál více vyhypované téma „Jak být šťastný v práci 8 hodin denně“. Měli jsme na toto téma desítky přednášek, jak od psychogů, tak i „a la profíků“. Viděla jsem v Impact Hubu pořádat workshopy na „jak být šťastnější v práci“, „jak najít smysl svého života“, nebo „5 věcí, které musíte dělat, abyste…“. Na Forbesu stovky článků od stovek moudropudných manažerů a HR/PR lidí, kteří dávali zaručené rady, jak najít to „ONO“. Do konce mi začali z nějakého důvodu na fakebooku nabízet vzdálenou psychologickou pomoc na to, abych byla šťastná. Očividně! Asi jsem moc klikala tam, kam jsem neměla.

Co jsem slyšela na přednáškách – Jsou 4 věci, které potřebujete ke štěstí v práci – dobrý tým, výsledky, smysl a další rozvoj. Mám úžasný tým. Výsledky nikdy nebyly lepší za celé 2 roky existence 3Q. O smyslu mé práce by se dalo polemizovat, ale vždycky jsem věřila, že pomáhám ostatním se posouvat dál. A když to říkali i ITáci, kteří by s recruiterem nepromluvili, asi to do sebe něco má. Další rozvoj – ano, čím dál tím líp zvládám time management a spoustu dalších kravin, když už teda mám tu firmu.

I přesto… prosinec byl pro mě měsíc, kdy jsem nebyla schopná napsat pořádně ani email. Dělala jsem spoustu chyb. Kandidátům se mi nechtělo volat. Pak jsem na 2 týdny onemocněla a mozek jako by ležel na JIPce nehybný, bez myšlenek a bez života. Zkrátka, nebylo to štěstí v práci, i když všechna kritéria to splňovala. (Ano, platební karta brečela. Uspokojení z koupených věcí samozřejmě trvalo jen chvíli. Vše se pak vrátilo do předchozího stavu.)

Došlo to tak daleko, že jakmile jsem otevřela nějaký email, okamžitě se mi udělalo špatně a šla jsem si pustit film. Poslední článek, co jsem těžce vyplodila, buďme upřímní, nebyl nic moc. Když mi to Fil řekl, cítila jsem se ještě hůř. (Rozumějte – cítila jsem se jako ten největší loser na světě.) Ale věděla jsem, že nebyl dobrý. Vyplodila jsem ho z donucení, protože mi fakebook řekl, že už jsem dlouho nic nenapsala.

Pátek před Vánocemi jsem si řekla dost. Jestli nedokážu pracovat, tak nebudu. Vypla jsem email. Zaklapla macbook. Začala jsem připravovat jídlo na večer s mými nejbližšími. Od toho dne do konce roku jsem se párkrát podívala na emaily na mobilu, ale ani na jedno jsem neodpověděla. Prostě svátky strávené vařením, žraním, úklidem a sexem. Byli jsme jen doma nebo jeli za rodinou. Žádná elektronika, žádná práce, žádný smog novodobé technologie.

Najednou se mozek a energie začaly vracet zpět. Včera byl první pracovní den a stihla jsem vyřídit všechny resty před Vánocemi, a ještě něco navíc. Dobrá nálada z práce se vrátila.

Jak je to možný? Mám všechno, co bych si mohla přát. A stejně se vyhoření/deprese občas ukáže. Teď ještě v silnější podobě než kdy předtím. Co je se mnou špatně?

Jestli se ptáte na stejné otázky, přestaňte. Zjistila jsem, že čím víc se krmím články o štěstí, tím méně ho pociťuju. Každý vnímá štěstí jinak. No a co, že máme víc povinností než činností, které bychom chtěli dělat. Dělám spoustu věcí, které se mi příčí. Třeba chodím na poštu nebo na úřady. Dělám spoustu administrativy. Dostávám spoustu odmítnutí a spousta práce se musí udělat, než se dojde k výsledkům. A výsledky někdy ani nejsou.

Byla jsem na prezentacích, kde říkali, že když máme víc „musíme“ než „chceme“, je to automaticky špatně. Není to pravda. Ten poměr se mění s časem a okolnostmi. Neznamená to, že vaše práce je špatná a musíte ihned hledat něco nového. Když nejste pořád šťastní 8 hodin denně v práci, nehledejte hned chybu v sobě. Když se nedaří, tak se prostě nedaří. Samozřejmě, když to překročí nějakou mez, je na čase zvednout kotvy. Ale hledat ultimátní štěstí, kdy budeme v práci „Happily ever after“, je podle mě cesta do pekel.

Dělám teď chytrou, když už jsem v pohodě. Až budu zase v „downhillu“, tak se možná nechám zavřít do tmavé místnosti, jak to teď všichni dělají. 😀

PS: Psáno po 2 margaritách a sezení s Nelou.

Jak jsem hořela celý prosinec

Motivační obrázky aneb Rozdělení na Průměrné a Skvělé HR

Včera mi na facebook vyskočil obrázek, kde bylo jasné rozdělení „Average HR“, jakožto Průměrnou HR, a „Great HR“ jakožto „Skvělou HR“. Nedalo mě to a musela jsem se také sama ohodnotit, protože co má člověk lepšího na práci ve 2h odpoledne, že?

HR rozdeleni

Come to work just for the paycheck vs. Love doing great work

Jsem na vážkách. Mám ráda svou práci, ale zadarmo bych ji určitě nedělala. Kdo by mi platil psychologa za ty psychické újmy, které občas mám z kandidátů nebo klientů? Next!

No desire to learn new things vs. Constant learner

Přemýšlím, co se teď učím nového. Zlepšuji se v time managementu a učím se čínštinu. Začala jsem praktikovat Pomodoro způsob dělení času, ale v delších intervalech. Hodina práce a pak půl hodiny čínský seriál, přičemž se učím čínštinu.

Don`t read vs read regularly

S donucením jsem se pustila do Terryho Pratchetta. Jsem na stránce 8. Velký progres! Ale tak naposledy před 2 měsíci jsem přečetla docela vtipnou knihu „Blázinec v Sillicon Valley“. Doporučuju všem, kdo se chce dozvědět více o start-upech, jejich financování, rozvoji a jejich konci.

Resist change vs. Embrace change

Tak tady s tím nemám absolutně žádný problém. Sice jsme se několikrát spálily, ale aspoň víme, kudy cesta rozhodně nevede.

Don`t plan vs. Plan for success

Neviděla jsem nikoho, kdo by plánoval „for failure“, ale dobře. Co to přesně znamená “plan for success”, když už jsme u toho?

Blame or justify vs. Takes responsibility

Jsem si jistá, že na určité věci působí energie vesmíru a nemůžu je nijak ovlivnit. Třeba že ten kandidát přišel v teplákové soupravě na pohovor, pod radou “smart casual dress code”. Moment, můžu! Sakra.

Poor health habits vs. Great health habits

Eeh… Naposledy, co jsem zkoušela cvičit každé ráno s Jillian Michaels, jsem po týdnu cvičení, onemocněla na 2 týdny. Myslím, že se vrátím zpět k občasnému Just dance a pravidelnému spánku do 7:30h.

Motivated out of fear vs. Motivated by a sense of excellence

Tady mám nečisté svědomí. Doufám, že mě můj tým nevyloučí z práce. Prý jsem moc velký cynik a neříkám dostatečně často motivační citáty.

Idea machine vs. Never contribute new ideas

Nápadů je spoustu. Jak je realizovat, to je druhá věc. Poslední nápad bylo vzít na pivo s klienty nějaké single kamarádky, když tam budou nějaké single ITáci. Ani jedna strana se na to moc netvářila. 😦

Poor teammates vs Team leader

Počítá se, když jsem firmu založila, a tím pádem jsem automaticky team leader?

A drag to be around vs. Fun to be around

“Don’t be a drag, just be a queen. Don’t be a drag, just be a queen.” Tohle snad mluví samo za sebe.

Love wasting time vs. Hate wasting time

Rozhodně mám dost času na to, abych ho investovala do tohoto obrázku. Nedokážu si představit, kolik času musel investovat člověk, který tohle porovnání dával dohromady.

Počkat! Už mi začíná Pomodoro. Jdu na tu čínštinu.

Ale jinak, samozřejmě se řadím mezi Great HR. Objektivně hodnoceno z každého úhlu. 😀 #facepalm

Motivační obrázky aneb Rozdělení na Průměrné a Skvělé HR

No, to byl porod!

Po půlroce domlouvání, přemlouvání a rozmlouvání se nám dneska konečně podařil udělat web www.3queens.cz. Jestli s tím máte někdo zkušenosti nebo dokonce teď nějaký web vyvíjíte, soucítím s vámi.

Na začátku jsme neměly konkrétní představu, čtěte žádnou, a tomu jsme musely také přizpůsobit hledání dodavatele.

Po předchozí negativní zkušenosti s jedním OSVČ, který nám dodal 90 % své práce, dostal zaplacenou zálohu ve výši 90 % celkové faktury, ale těch zbývajících 10 % už nikdy nezvládl, už jsme nechtěly další. 10 % = performance, bugy a 404, a pár dalších detailů v rámci 10 %, kvůli kterým nám databáze nezačala ani fungovat, pretože mu medzitým zomrel dedko, vyrabovali mu auto, zatopili mu byt, bol 2 týždne na dovolenke, potom 2 týždne chorý, a myslím, že mu mezitím stačila umřít i babička. Pak už přestal úplně reagovat. No, neuvěřitelný. Výmluvy na n-tou. Už nikdy více.

Koho vybrat tedy? Jak se jmenovali ti kluci, se kterýma jsme zpívali loni na Develu…? Inspire! Dělají taky weby, ne? Napíšeme jim. A aby to byla spravedlivá „veřejná“ zakázka, tak si přivoláme k výběrku ještě jednu firmu, aby to bylo vyrovnané.

Druhá firma ve výběrku – nejdřív celkem sympatické setkání, ale když nám pak poslal ten 15-stránkový dokument plný textů, na které jsem opravdu neměla čas ani nervy číst, tak jsme se rozhodli pro Inspire.

Zpočátku spousta analýzy, co chceme dělat, na koho cílit, jaké barvy, jaký text, co tam chceme všechno na webu mít atd. Nela nás fotila v hubu a paralelní polis, abychom měly nějaké fotky na web. Desítky emailů, hodiny skypování a probděné noci strávené psaním textu, který jsme nakonec stejně předaly jejich Copywriterce.

Přišel den D! První návrh webu.

Eeeh… Co to je?! Takhle jsme si to vůbec nepředstavovaly! Tohle se nám nelíbí, tamto se nám nelíbí, proč je tam Ha An sama na fotce? Nedává to smysl. A ty texty musíme také opravit. Vypadá to jako bullshitění. Nejvíc nešťastná z toho byla Djelka. Měla blízko k hysterickému záchvatu. 😀 Já měla naopak velmi nízké očekávání, takže můj dojem byl: „Takhle to nepůjde na ostrý web. Chceme úplně jiný design.“

Hledaly jsme pak příklady webů, které se nám líbily. Mezitím mě napadlo ještě zanést prvky komiksu do designu, protože ITáci a komiks, to prostě k sobě nějak patří. Vymyslely jsme si vlastní postavy podle našich hrdinů. Ha An je a la bystrozor (HP), já Lucifer a Djelka Lara Croft. Službu zařídili Profikomiks.

Nakonec to byla komunikace ohledně webu na 2 frontách. Ještě bylo léto, takže každou chvíli byl někdo na dovolené.

„Prosím Vás, chtěly jsme jiné barvy oblečení…“

„My nemáme tak šikmé oči nebo?“

Konečně se doladily postavičky a zkoušíme je dát do webu. Druhý design webu byl mnohem lepší. S těmi postavičkami se v Inspire poprali dobře. Samozřejmě jsme udělali ještě nějaké změny a pro jistotu jsem poslala náhled webu ještě svým přátelům, aby mi to okomentovali. Feedback byl rozporuplný a dělil se na 2 tábory.

První tábor: „To je FAKT PĚKNÝ!“ nebo „Wow, to je docela odvážný, ale mně se to líbí!“

A druhý tábor: „To fakt chceš mít na webu? Nemůžu odtrhnout oči od nadkolenek a rozparku.“ Nebo „Vypadá to, jako kdybyste prodávaly samy sebe.“

Jo, tak takovou reakci na web prostě nechceš. Upravíme naše postavičky. Kratasy a nadkolenky nahradíme dlouhými kalhotami. Snížíme rozparek. Zmenšíme prsa. Mnohem decentnější.

Musely jsme se ještě naučit, jak zacházet se šablonovým systémem. To šlo rychle. Doladily jsme detaily, přepsaly texty, Naty nás vyfotila, upravily loga klientů, přepsaly IP adresy a dneska konečně jedeme na ostří nože! Drama jak sviň. 😀

Zatím docela úspěch. Tak snad se to bude líbit i dalším.

No, to byl porod!

Ze života podnikání aneb boje s finančním úřadem

Jak si čtu různé články o tom, jak kvůli finančnímu úřad krachují firmy, lidi ztrácejí domovy, rodiny, stávají se z nich přes noc bezdomovci… U takových článků mi je na blití z činnosti státní organizace, kterou platíme z našich peněz, z peněz komerčních firem, větších, menších podnikatelů. Bez těchto daní by tyto instituce a jejich zaměstnanci vůbec neměly žádné prostředky ke svému fungování, ale stejně je jejich cílem kontrolovat, případně zestátnit, rozprodat vše, co patří firmě, která „údajně má daňové úniky“. My žádné daňové úniky díkybohu nemáme.

Nicméně jednoho dne mi přistál nemilý email od mojí účetní firmy, že FU chce udělat kontrolu našeho účetnictví, kvůli jednomu měsíci, kdy jsme měli přeplatek na DPH a FU muselo vracet nějaké peníze.

WTF?! Jednou po dobu skoro 2 let existence máme přeplatek a hned musí přijít kontrola? Co ten 10x násobek, co jsme mezitím odvedli na daních? To se nepočítá? OK, nechávám na své účetní firmě dělat svou práci. Všechny faktury, daně, poplatky jsem vždycky platila včas. Licenci máme v pořádku. Není se čeho bát.

Dneska čtu email od klienta:

Ahoj Luu Ly,

dostali jsme výzvu od FU Praha k poskytnutí informací o spolupráci mezi Three Queens a námi. Jen jsem ti to chtěl dát vědět.

> Předmětem vyžádání jsou listiny a informace týkající se obchodní spolupráce s daňovým subjektem Three Queens ve zdaňovacím období červen 2017<

Co si to vůbec dovolují takhle kontaktovat moje klienty?! Od účetní se dozvídám, že „samozřejmě mohou kontaktovat Vaše klienty“ a „Samozřejmě mohou přijít na kontrolu i k nim do firmy.“ Nemusejí mi dávat ani předem vědět, kam půjdou, s kým budou mluvit. K čemu vyplňujeme kontrolní hlášení?

To je přesně ta situace, kdy se cítíte úplně bezradní, protože nemůžete udělat absolutně nic. Jen čekat na to, kolik klientů FU zkontaktuje, kam půjde osobně a komu jen napíšou. Jak moc se tohle podepíše na Vašem jménu a pověsti a jak moc to ovlivní váš business, to je jim jedno.

Moji milí klienti, moje svědomí je čisté. Omlouvám se za zbytečný vopruz, který budete muset případně řešit, protože jsem si dovolila 1 měsíc mít přeplatek na DPH. Doufám, že to brzo přejde, FU zjistí, že moje podnikání je zcela normální a v mezích zákona, a že to nijak neovlivní naši spolupráci.

Ze života podnikání aneb boje s finančním úřadem

Když se chce, tak to jde… po večerech

Sedím si tak v Hubu. Koukám na emaily. Najednou mi tam přistane zpráva z LinkedInu od člověka s vietnamským jménem. Rozkliknu ho a zpráva začíná:

„Ahoj chi! …“

Rozplývám se radostí, jako kdyby mi někdo dal sedací vak Snorlaxe.

Pro pochopení kontextu: „chi“ je ve vietnamštině oslovení „starší sestra“. Ve Vietnamu se oslovení liší dle věku, a taky dle postavení člověka, kdy „starší“ má vždy respekt od „mladšího, „zákazník“ má respekt od „obsluhy“. Tím, že mě nazval „chi“ mi ukázal, že ke mně chová úctu a respekt.

„… hledám nový projekt v JS. Nemáš pro mě něco?“

No jasně, že mám! Že váháš! Takže jsem si s ním zavolala. Zjistila jsem, že IT ani nestuduje. Vše se učil po večerech, protože si řekl, že zkusí programování, a pak už u toho zůstal. Chodil na různé veřejné přednášky od firem, a pak získal práci jako junior vývojář v jedné firmě. Teď se chce posunout dál. Osobnostně super. Dělal předtím sales. Tak si říkám, dobrý kluku! Dosadím ho ke svému klientovi a všichni jsou happy.

Vzpomenu si přitom na poznámku od kamaráda, který si mi někdy v minulosti stěžoval, že hledal nějaké zdarma kurzy programování pro začátečníky, ale všechny jsou určené jen ženám.

Pozoruju poslední 2-3 roky iniciativu dostat více žen do IT. To se tak rozmohlo, že díky tomu vznikly Rails girls, Czechitas, Pyladies („Code of conduct“ a kvóty – ale to nebudeme v tomto článku rozebírat). Určitě jsou tu další kurzy, ale z doslechu (a vyzkoušení – Rails Girls) znám jen tyto 3.

Proč tady nejsou zdarma kurzy i pro muže? Nemyslím rekvalifikační kurzy od úřadu práce, ale takové jako jsou třeba Czechitas. Pravidelné veřejné kurzy, dobře by se o tom vědělo, muži by byli podporováni, aby tam chodili a učili se programovat. Co udělat třeba „IT Man!“? (číst jako it men jako ten film „Ip Man“) Nebo udělat ty kurzy pro ženy i muže dohromady. Zdarma.

Myslím, že IT firmám by teď bylo jedno, jestli naberou muže nebo ženu. Hlavně když ten dotyčný člověk/ta dotyčná člověčice dá dohromady kód, který má hlavu a patu a funguje. (Nebo je tady nějaká firma, která už zavedla kvóty?)

Tohle jsem vyslovila nahlas jako nápad na jednom HR meetupu (jediný, na který chodím). Ihned se ozvaly názory, že muži jsou schopní dohledat si všechno sami, nebo že se tolik nestydí chodit na konference a meetupy, kdežto ženy se necítí ve své kůži být v prostoru plném mužů. Měly pak pocit, že jim to nejde, a brzo by to vzdaly. Proto děláme separátní školení pro ženy. Budou se pak lépe zapojovat. Také se firmám lépe podporují projekty, které mají jasný purpose. Tento názor, prosím, řekli muži.

OK, OK! Relax man!

Cítila jsem se skoro, jako kdybych jim zabila štěně. Něco ve smyslu: „Jak můžeš tohle vůbec říkat?“ A proč bych nemohla říct nahlas, že potřebujeme kurzy programování i pro muže zdarma? Muži se to mohli naučit na škole, na vejšce, sami. A ženy ne? (Kdybych se učila nějaký IT obor, a tohle slyšela, urazila bych se.)

Snažíme se tady bourat stereotypy a pomáhat ženám do IT, ale stereotypy kolem mužů zůstávají. Co takhle to vzít za druhý konec a ukázat ženám, že muži také potřebují pomoc při procesu učení? Že muži i ženy jsou na tom stejně, co se týče začátků, a kam člověk dojde, to je čistě na něm? Nemyslíte, že by tohle bylo lepší? Jaký na to máte názor?

Ptám se také jako malá žena vietnamského původu z chudé rodiny, to je snad dostatek předpokladů na to být členem znevýhodněné skupiny: „Nechcete někdo založit zdarma kurzy programování pro muže?“ Potřebuju víc vývojářů. 🙂

Když se chce, tak to jde… po večerech