Yay! Je po covidu a konečně jsem mohla jet zase do Vietnamu. No, spíš to byla povinnost ukázat pravnoučka mým prarodičům a celé velké rodině v Ha Noi a Bac Ninh. Už 2 měsíce předtím jsem nemohla myslet na nic jiného než na Vietnam – jídlo, rodina a teplo. Přesně v tomto pořadí. Vlastně jsme o tom neustále mluvily dvě, protože jsem si přibalila s sebou ještě Djelku, takže proto množné číslo.

Jedeme nakonec 7 lidí – Děda (90), rodiče (62, 61), Fil (35!), Djelka (32), já (25) a Alex. 😀 Pokud nemáte zkušenosti s výlety za rodinou se starší generací do Vietnamu, postup je většinou takový.

Rodiče si udělají seznam příbuzných a kamarádů, kterým je třeba kupovat dárky a jak moc hodnotné. Pak řeknou svým vietnamským kamarádům v ČR, že jedou do Vietnamu a kolik kil jim můžou vzít do letadla. Probíhá několika týdenní domlouvání (nepřeháním) toho, komu má, co kdo koupit, komu máme dát kolik peněz, protože nás podaroval v minulosti tolika a tolika (svatby, narození apod.). Vietnamská kultura = reciprocita. A kamarádi postupně nosí dárky a peníze, které chtějí poslat přes nás do Vietnamu.

Nastalo den D. Počet lidí stále 7. Díkybohu! Počet zavazadel: 6 velkých kufrů po 23-25 kg, 4 velké polystyrénové krabice po 20 kg plných vín, alkoholu, čokolády, jahod, jablek, třešní, kosmetiky, sprchových gelů, šamponů (protože co je z Evropy, to je prej lepší), 6 příručních kufrů, 2 velké batohy a 1 Trunki. Nepočítám kabelky. Ještěže s námi jede Fil!

Cesta s Emirates proběhla celkem hladce. Ani na naše krabice moc nekoukali. Nejspíše jsou zvyklí. Konec září ve Vietnamu už je podzim, takže nebylo ani moc horko. Jen nějakých 30 stupňů a 80% vlhkost. Začíná dovolenková kapitola.

Ha Noi

První dva dny jsme byli v Hanoji. Fila stihli u mých prarodičů opít hned po přistání. Druhý den byl shopping spree po ulicích Ha Noi s Djelkou, protože samozřejmě hrozně potřebujeme šály a kabelky. Po nákupech jdeme na Ta Hien. To je něco jako Dlouhá v Praze, Stodolní v Ostravě a Brno má to jedno centrum. Koukáme tam na velmi početnou skupinu mladých lidí (20-30ish), kteří obsadili hlavní křižovatku/vstup do té ulice. Nechápeme, proč tam stojí, když překážejí autům a motorkám v jízdě. Nejdřív jsme si mysleli, že chtějí být jen středem pozornosti a udělat nějaké Tik tok video z toho. Po hodině analýzy a zkoumání nám teprve došlo, že asi nahánějí lidi do veřejných domů. V euforii jsme si každý vybrali svého favorita a přáli jí/mu, aby dneska business vyšel. 😀 My ale jdeme už domů. Zítra nás čeká už výlet do Bac Ninh.

Návštěva tátovy rodiny v Bac Ninh

Táta má 7 sourozenců. Půlka z nich jsou muži. Když jsme přijeli, už jsem tušila, že tam něco nehraje. Všichni se hrozně smáli, říkali, jak se těšili na Fila a když jsme si sedli ke stolu na oběd, tak jsem to pochopila. Všichni trénovali na odvetu za 2018, kdy tam Fil opil 4 strejdy do němoty. Teď na něj trénovali a bylo jich na Fila 10! Ve Vietnamu se na shoty vyzývá a musíte si s tím člověkem nutně napít a pak podat ruku. No asi hodině a půl jsem musela vzít nahoru, aby se vyspal. Strejdové a bratranci spokojeně šli spát taky. Šli jsme s Djelkou prozkoumat Bac Ninh a koupit si odpolední kafe. Když jsme se vrátily, nechala Djelku samotnou na 5 minut, abych checkla Fila, a když jsem se vrátila, už seděla někde venku na manikúře. No, tak já se asi taky vyspat nebo co?

4.-5. den jsme jeli do Ha long Bay na lodi – no, jednou stačilo. Pršelo nám skoro celou dobu, takže zážitek z hvězdné noci na lodi byl tatam. Vzali nás do té samé jeskyně, jako jsme byli předtím. No snad aspoň si to užila mamka s Djelkou, které tam ještě nebyly.

Phu Quoc

6. den jsme letěli na Phu Quoc s celou výpravou z Čech + 2 babičky navíc. Prosím vás, nejezděte s těmi agenty z nočního trhu, co vám nabízí „levné výlety se zajímavými zastávkami“.

První den nám zastavili ve 3 domech, kde prodávali perly. Phu Quoc se tím hodně pyšní. Levné nasmlouvané jízdy, ale pak necháte spoustu peněz v těch obchodech. Not very cheap in the end.

Druhý den výlet na „cano“ – speed boat – se 4 zastávkami a my měli navíc lanovku. Zase jsme měli 2 zastávky mezitím. Obchod a výrobna produktů z hnízd vlaštovek, ze kterých se dělají výživné polévky, čaje a nevím co ještě. Posadili nás do místnosti, kde nám udělali prezentaci svých produktů a prodávali studenou polévku na místě. Jak prodej hrnců v Čechách. Druhá zastávka byl obchod na rybí omáčku.

Pak konečně teda na to cano, ale teda, není to nic pro staré lidi. Lezlo se na to a z toho velmi špatně a babičku musel Fil vždycky brát na záda. Šílenství. Po asi 30 minutách jízdy na cano jsme přijeli k prvnímu ostrovu u kterého bylo 10 dalších cano. Dali nás do řady a řekli, že nám tady udělají dronem video a fotku, jak jdeme po pláži, máváme, a pak že můžeme udělat hezký check-in. Natočení bylo zdarma. Fotky a videa byly za peníze. 😀

Druhá zastávka byl jiný ostrov, kde byla jen restaurace, no spíš závodní jídelna, a malinká plážička na koupání.

Třetí zastávka po obědě bylo placené „korálové zoo“. Oni fakt vypěstovali korálovou farmu! Vstup do zoo ve skafandru s přívodem vzduchu shora stálo se slevou 1 390 000 VND (cca 1400 kč). Nikdo z naší skupiny tam nešel, tak průvodci byli smutní. 😀

Vypustili nás tedy na 4. spot, což byly korálové útesy zdarma… a tam skoro nic nebylo! V porovnání s Maledivy a Japonskými Aka tohle bylo skoro mrtvé. Ale já si pamatuju, že v roce 2016 byly korálové útesy blízko Phu Quoc ještě docela pěkné. Koukat se ale na tohle bylo přímo smutné!

5. spot byl Aquapark. No to je kapitola sama o sobě. Stále se dostavuje. Všude jsou stavební stroje. Je to rozkopané hned vedle pláže, kde jsou lehátka a nikdo tam v tu dobu nebyl (15:30). Než jsme došli do hlavního vstupu Aquaparku, tak bylo 15:45. Tam nám oznámili, že Aquapark zavírá v 17:00, ale že bychom měli jet lanovkou už v 16:30. 😀 Sjeli jsme jednou lazy river – bylo 16:15. Tak jsme si šli dát sprchu a šli na lanovku. Joo, lanovka byla velkolepá. Stála 400k VND. Viděli jsme všechny jižní ostrovy shora. Výhled dopředu a do stran byl docela pěkný. Pak jsme se podívali dolů na ten všechen bordel, co se válí kolem nich. Jízda lanovkou trvala 30 minut. Stačilo!

Konečně jsme si dali oddych aspoň ten předposlední den a užili jsme si pláž v našem resortu. Green Bay resort doporučuju. Celý resort je jako menší tropický les s různými druhy stromů, kytek, zvířat – třeba 25cm stonožka. Vilky jsou celkem daleko od sebe, takže nás tam rušily „jen“ cikády. Snídaně a „a la carte“ jídlo výborné. Dražší než venku, nicméně nám tu chutnalo víc než v jiných restauracích.

Da Nang

Druhý den ráno zase spěcháme na letiště, abychom letěli do Da Nang. Tentokrát už jen ve 4. Zápaďáci, Alex a já. Po check-inu na hotelu letíme taxíkem na Ba Na hills. Je to autem 45 minut. Docela daleko! A co se nestalo, přijeli jsme v 15h a oni zavírají v 17h. 😀 Takže spěcháme honem nahoru a zase lanovkou, ale teda tentokrát nám to trvalo 20 minut než jsme došli na hlavní lanovku. Jediná zajímavá atrakce na Ba Na hills byla nakonec jen ta lanovka. Jo, a ještě Golden Bridge s vyřezávanými kamennými rucemi Budhy. Jinak celý Amusement park byl copy paste všech Evropských atrakcí – Louvre, evropské trhy s klobásy a italským gelato, hrady a zámky, kolotoče a autodromy, holandské tulipány, zlaté koně… Velkolepé a bez duše. Aspoň pro mě.

Noční trh v Da Nang to trochu spravil. Velký set mořských plodů včetně kilového modrého humra za 700k VND a šťáva z cukrové třtiny nám zvedl náladu. Na trhu se prodávaly další dobroty jako baluty (vajíčko s embryem), různé street foody, grilovaná masa a zelenina, ovoce, takže spokojenost.

Další den byl trochu leháro u bazénu a na pláži a večer výlet do Hoi An. Milované a krásné Hoi An. Noční trh v Ancient town je v Hoi An vůbec nejlepší v rámci Vietnamu. Všude jsou lampiony, staré dřevěno-cihlové budovy. A znova opakuju – nejlepší jídlo jsme vždycky měli v Hoi An.

2 noci jsme v Da Nang nemohli spát kvůli klimošce a tenkým zdím. První noc vedle „natáčeli japonské porno“ a druhou noc někdo furt celou dobu splachoval. (Bydleli jsme v Draco Suite and hotel. Nedoporučuju.) Takže všichni jedem zpět do Ha Noi s opuchlýma očima a IQ 90.

Předposlední večer v Ha Noi

Co jiného udělat předposlední večer ve Vietnamu než zajít na pořádné kozí maso s vietnamskou domácí meruňkovicí s bratránky. Fil nakonec nejel, protože Vietnam bez pořádného průjmu a zažívacích problémů je jako kdybyste tam vůbec nebyli. Jeli jsme nakonec jen s Djelkou. No, koza byla hodně žvýkavá a trochu smrděla kozinou. (A to měl bratránek radost, jak nás tímhle potěší.) Tak jsem musela pít s chlapama nalačno. (Ještěže jsme měli oběd ve 4h.) Byla aspoň sranda. Na cestě zpět na hotel nás zastavili policajti, protože jsem jela s bratránkem sama. Jsme oba Vietnamci a pánové potřebovali peníze na snídani, tak museli zaplatit 300k VND. No klasika. Jízda s alkoholem bez přilby. Jet na motorce s Filem, tak nás nikdo nezastaví.

Balení zpět do ČR

Jeden z důvodů, proč miluju Fila je, že je velmi minimalistický. Strčila jsem si do jeho kufru spoustu věcí, co jsem tu koupila. 😀 Ale teda na Djelku fakt nemám. Ta jede zpět jak Vietnamka. Měla velký 30kilový kufr, velkou polystyrénovou krabici vážící 17 kg (ovoce, zelenina, čaje, suvenýry, bonbóny, pepře, korejská kosmetika a už ani nevím, co si všechno koupila) a malou krabici vážící 7kg plus velký batoh s oblečením. A furt tvrdila, že tam nic nemá. Kde já jsem k ní přišla, to fakt nevím. 😀

14 dní uběhlo jako nic. Loučím se s nimi na letišti ve 23:30 a jedu domů dospat Da Nang.

To be continued…

Nejsem úplně festivalový typ a na konference chodím hlavně kvůli práci, ale to, co se stalo teď o víkendu se nedá popsat jiným slovem než „famózní“.

Neměla jsem velká očekávání, i když mi o tom Fil nadšeně povídal už minulý rok. Spaní pod stanem, zpívání u táboráku, paření do rána… Jako Vietnamka jsem nebyla vychovávaná ve společnosti skautů a na dovolené ve Vietnamu bydlíme v hotelech místo s mojí rodinou. Tož tak k mým preferencím. Ale TOHLE překonalo veškerá má očekávání.

Přijeli jsme ve čtvrtek lehce po obědě. Na cestě chtěl Fil udělat dobrý skutek a pomoct pánovi roztahat auto. Kvůli tomu jsme přišli o možnost se ubytovat do klasické budovy a místo toho jsme bydleli v chatce číslo 4. Ehm, viz obrázek.

Začátek září, přes den bylo teplo, ale v noci byla docela zima (na zimní bundu). Vrzající postel na zemi. Chatička opravdu jen pro schování se před deštěm. Takže first impression – nic moc.

Ale pak… se všechno rozjelo. Oznámení programu, seznamování se s lidmi, které jsem dosud znala jen online, pár kamarádů také přijelo (Jirkové, Filipové, Tomášové, Ondřejové, Nguyenové…) a spousta zajímavých lidí jako Trang (ta už je ale profláklá :D), fczbkk, Filemon, a další.

Na programu byly (ne)přednášky o netradičních hobbies, psychedelikách, kritickém myšlení (ale bez PL), digitalizace státu, jak pomocí AI vytvořit hudební video – Disco Diffusion od Vítka Š. Dále workshopy na zvládání náročných rozhovorů, improvizace, rozhovory ve skupinách třeba na téma o Vietnamcích s Vietnamci (tam jsem zjistila, že jsem z nich opravdu nejstarší.). Pak nějaké (ne)sportovní aktivity trénování šermu se světelnými meči (dík Petře, zapotila jsem se), Spikeballs, Dračí doupě a ROUVY závod. No, bylo toho spoustu.

Co předčilo ale denní program, byl večerní program. Hrály tady kapely na pódiu, zpívalo se u ohně, opékaly se buřty, ochutnávalo se víno, pilo se a tancovalo. V 10h jsme se rozhodli pak jít na Jungle Release, což byla scéna vytvořená uprostřed lesa s fabulózními uměleckými plátny a světly. Hrál tam DJ Rarouš, později DJ Pája a DJ Filemon. Vydržela jsem jen do 2h, když hráli ti dva první a na Fila už nestačila síla. Šla jsem si lehnout.

Prčic! Proč jsem musela vypít 2 litry zelené senchy odpoledne. Ležela v té chatce. Byla mi zima. Z jedné strany jsem slyšela rychlý rytmus drum and bass od Fila, a z druhý strany smích Davida G. u táboráku. Byla jsem ale tak zničená z toho tance, že jsem se nemohla ani hnout. Nemluvě ani o té matraci, na které jsem ležela. Probděla jsem tedy celou noc a v 7/8 vylezla na hygienu. Další den začal.

Druhý den jsem strávila většinou na Hookamonk stánku, kdy jsem měla na střídačku krátké a dlouhé powernapy. Lidi přicházeli na pokec a zase odcházeli. Vychillovaný den. Ale z druhého dne si moc nepamatuju. To kvůli tomu, že Barča na baru do mě cpala jeden Hugo Spritz za druhým tak rychle, že celý večer jsem se pak musela držet Filipa S, abych nespadla na zem. Druhou půlku večera mě pak držela Anička. Takže tímto oběma znova děkuju. Nejsem úplně ta nejlehčí na držení. Vím to. Pocitově ale ten den i večer fakt stál za to. Cítím, že jsem si ho celkem i užila…

Třetí den. Obdivovala jsem lidi, kteří zvládli po ránu dát ranní běh, jógu, meditaci, a ještě vypadali plný elánu a energie. Někteří si udělali ještě pěší výlet do Pičína. Nevím, jak to děláte, ale jste fakt dobrý! Postupně jsem se probouzela z předchozí noci a měla jsem v hlavě jen takové útržky vzpomínek. No, raději se nepřemáhala. Odpoledne mě čekalo totiž povídání O Vietnamcích s Vietnamci. Spunktovali jsme to prý s Trang a Aničkou předchozí večer.

Tak se nás pak sešlo asi 20-30 lidí kolem jedné lavice. Lidi měli různé dotazy na fungování vietnamské mafie, rodiny, tradice, kultury. Hodím Vám sem pár odpovědí:

„Ne, neznáme se všichni navzájem.“

„Ne. Tenhle Nguyen není můj příbuzný. Ani tamten není.“

„Jasně. Pošlu ti klidně link na recept na závitky.“

Hodina proběhla docela rychle a přemýšlíme, že příští rok věnujeme tomuto tématu trochu víc časoprostoru, pokud Kuba B. bude souhlasit.

Na hlavní scéně během stmívání jsem zpozorovala větší aktivitu, tak jsem se šla podívat, co se děje. Bohdan přednášel zrovna svoji napůl improvizovanou básničku moderní doby a navzájem s kapelou, která se připravovala na podiu, si stříleli verše jedna za druhou, mezi sebou. Dost hustý!

Po krátkém tanci jsem šla na bar pro pití, objednala si další Hugo Spritze, nechala je tam, protože jsem v mezičase viděla, že pustili v kulatém stanu Just Dance. Sice z Youtubu, ale Just Dance! To se nešlo nepřidat.

S Aničkou a dalšími lidmi jsme pustili první písničku a po pár minutách nás bylo na parketě 20. Synchronizovaně jsme tancovali podle pokynů postaviček na obrazovce a k mému překvapení tam bylo na parketě víc kluků než holek! Tohle bylo absolutně nejlepší program, který se na celém Hacker Campu objevil. Nevím, kolik písniček, ani jak dlouho jsme tancovali, ale lidi byli úplně propocení a roztančení! Šla jsem se vysprchovat a spát tak ve 4h ráno a na Jungle stage ještě zněla hudba (Fil. Tenhle rytmus bych poznala všude). Na druhé straně se lidi zase stáhli k ohni a zpívali a povídali si dál.

Ještě do teď mi z toho všeho bolí pánev, záda a za krkem. A nejsem určitě sama. 😀

Organizátorům tímto děkuji za skvěle naplánovanou fest-ish ne-konferenci. Byla to po dlouhé době fakt parádní akce, na které jsem byla. Doufám, že mě tam zase příští rok pustí. Koneckonců, byla jsem letos hodná. 😀

Byl to vždycky můj sen jet na takové místo – nechutně azurové moře, korálové útesy s barevnými rybkami a vilka nad vodou, jako tomu bylo v „Boys over flowers“ (korejský seriál). Při první příležitosti jsem popadla Fila, nechala Alexe s rodiči (je ještě malý na dlouhé lety) a letěli jsme. Na náš ostrov jsme se museli dopravit hydroplánem, takže další věc z filmů, kterou si můžu odchecknout.

Bydlíme v Centara Grand Island spa resort. Kolem nás jsou samé korálové útesy. Máme vilku nad vodou, takže stačí skočit do moře a hned vidíme korály a spoustu pestrobarevných ryb a velkých mořských červů. A jako bonus na pláž jezdí také baby sharkové lovit ty mini rybičky, co jsou nejlepší na pánvi. Prostě ráj na zemi.

Po první snídani si nás odchytl ostrovní prodejce zájezdů, jestli nechceme jet na manty a velrybí žraloky. Jasně, že chceme! Ale je tam 50/50 šance, že je najdeme. Nemůžou to garantovat. Ale prý zaznamenali větší aktivitu planktonu a poslední 2 týdny je viděli na každém výletě. Jo, jdem do toho.

Druhý den po snídani jsme v 8:45 na značkách. Dneska jsou manty. Máme všechno? Masku na šnorchl, ploutve, osušky, opalováky a záchranná vesta. Jsem mizerný plavec a sportovec in general. Ta vesta bude určitě potřeba. Jdeme na loď. Cesta trvala hodinu, tak jsem si ještě dáchla. A konečně jsme tu. Kromě nás jsou tu další speed boaty s lidmi, kteří hledají manty.

„Nezapomenťe. Když řeknu, že skočíme, tak skočíme.“ Řekl náš průvodce.

Já celá nažhavená si dávám masku a ploutve a na povel skáču do vody. Tyva, nějak se moc zadýchávám. Přes tu masku nedostávám dostatek kyslíku. Kolem mě lidi plavou a kopou do všech stran. A já, na potvoru, jsem samozřejmě zapomněla na tu posranou vestu. Co to je? Šňůra od plavek? Nemůžu dýchat. Padají mi plavky. Nemůžu si sundat masku, protože jsou tam vlny od lodí. Začínám panikařit a dostávám z celé té situace panic attack. Hledám, kde máme loď. Mávám na ně. Křičím. Nikdo mě nevidí ani neslyší. Nebo si myslí, že vidím mantu a kvůli tomu mávám. Zastaví se kolem mě amík a ptá se, jestli jsem v pořádku. Tak mu říkám, že ne a jestli bych se ho mohla na chvilku jen držet. Hned couvnul a řekl že ne.

„… Otherwise you would pull me down.“

„Then why do you ask, man?!“

Tak řvu o pomoc. Nejdřív v češtině. Pak mi docvaklo, že bych asi měla křičet help místo pomoc. Do vody hned skočil jeden z místních, aby mi pomohl doplavat k lodi. Lezu nahoru, celá udýchaná a v šoku, hlavně z toho, jak jsem tu udělala všem velkou show. Za 3 minuty Fil ke mně dolezele celý nadšený, jestli jsem ty manty taky neviděla a že jsou úžasný. Já na něj koukala jak zjara a řekla jsem mu, že promeškal mojí show. A že vůbec nebyl v dohlednu, když jsem ho zrovna potřebovala.

„No, za mantami musíš plavat rychle, víš?“ -_-

Tak na tohle se nedá nic říct. Fakt povedený manžílek. Kde jsem k němu přišla, to fakt nevím.

„Tak Luu Ly tady dostává panic attacky a k tomu málem všem ukázala kozy a Fil si klidně plave za mantami. To je teda něco!“ 😀

Po chvilce z toho dostáváme oba dva záchvat smíchu. Já si jdu navléct tu vestu, kterou jsem tak inteligentně zapomněla na lodi, a skáču znova do vody. Za celý výlet jsme viděli asi 5 mant. Vypadají majestátně a ve vodě se vznáší jako orlové na nebi. Jsou to nádherné bytosti. Tady máte pár fotek.

Druhý den jsme jeli za žraloky velrybími. Tam už všechno bylo v pohodě. Viděli jsme 3. Nad 2 z nich jsem plavala v blízkosti asi 1 metr, takže to byl neuvěřitelný zážitek, než mě ten průvodce stáhl stranou, abych se jich náhodou nedotkla. 😀 Jsem se jim vyhýbala, jak jsem mohla. Za to nemůžu, že plavou mým směrem.

No nic. Tím celý náš příběh o honění se za mořským životem končí. Tady jsou nějaké fotky.

Už jsem dlouho nic nepsala, co? Ne, že bych nechtěla, ale nebylo moc o čem. Kromě toho, že je nás v 3Queens už 9, slovy devět a samé ženské. Minulý rok se k nám přidala Adéla a Jarkou. Tento rok Monika a Nadia. Chlapi se k nám moc nehrnou. Nechápu proč. Jsme takové milé… 😀

Každopádně, co mě dokopalo napsat tento článek, byl dnešní call s kandidátem. Hledám front-end vývojáře pro blockchain projekt do Topmonks a Monča mi našla opravdu hezký profil. Měl pár repozitářů na Githubu, spoustu zkušeností se Solidity a JS/TS. Vystudoval Slovenskou VŠ. Jmenoval se Martin B, běžné slovenské jméno.

Ona mu napsala zprávu česky, on jí odpověděl anglicky. OK, tak možná je prostě zvyklý komunikovat v AJ. Obě jsme to přešly. Pak tam bylo několik dohadování termínu a času, kdy si s ním zavolám, až nakonec řekl dnes (pátek) v 16:00. Touhle dobou už normálně nepracuju, ale vzhledem k profilu a že je to pro Topmonks, tak jsem udělala výjimku.

Přesně v 16:00 lezu na google hangout a čekám. 3 minuty, 5 minut, 7 minut. Píšu mu email, jestli se mnou počítá. A najednou vidím, jak se přihlásí. Fajn. Stane se. Nezapnul si kameru. Tihle lidi z blockchainu jsou nějaký tajnůstkáři. Asi nechtějí být vidět.

Začnu na něj mluvit česky, že bych s ním chtěla probrat jeho zkušenosti, projekty, podmínky a pak že mu řeknu víc o Topmonks a o tom Blockchain projektu. Čekám, co odpoví.

„Can we speak English? I don’t speak Slovakian.“ Promluví na mě červeno-černé logo s těžkým čínským akcentem. Ano, poznala jsem to hned, protože sleduju asijské filmy a videa, kde Asiati – Vietnamci, Číňané, Korejci a další národnosti – mluví AJ. Tenhle byl určitě čínský. A také nekritizuju jeho akcent. Jen konstatuju, že jsem to poznala.

Musím říct, že mě to dost rozhodilo. Nečekala jsem, že na mě promluví někdo s tak slovenským jménem, takovou angličtinou. A když jsem rozhozená, můj mozek vypíná filtr na to, co jde ven z té mé drzé huby.

„Oh, you don’t speak Slovakian. Where are you from?“

„I’m from Taiwan.“ Těsně vedle. Taiwanská angličtina.

„Why do you have a Slovakian name?“

Chvilku ticha…

„I like Slovakian.“

😀 😀 😀 😀 😀 😀 😀 😀 😀 😀 😀 😀 😀 😀

„Nice try, but cute!“ Proběhlo mi v hlavě.

Tak se ho ptám, proč se zajímá o crypto a co v tom dělal za projekty, protože jeho LI je trochu chaotický.

Musela jsem 5x opakovat otázku, než mi rozuměl. Asi mám taky špatnou AJ. L

Na to mi řekl, že v cryptu dělá už long, long, long, long, long time. A pak ticho.

Zase se snažím zeptat: „A můžete mi popsat ty projekty a jak jste zvyklý pracovat? Vždycky Vám tam běželo několik projektů naráz.“

„No, na jednom projektu jsem dělal 30 hodin týdně, na druhým 40 hodin týdně. Takže jsem pracoval 70 hodin týdně. Pak už na mě neměli peníze, tak si teď hledám nový.“

Píšu to takhle jasně, ale musela jsem se hodně soustředit, abych mu rozuměla. Je pátek odpoledne. Já jsem z toho týdne opravdu unavená, takže jsem napínat každý záhyb v mozku. Ještě jsme pak prohodili pár vět, ale věděla jsem, že to nikam nevede. Nemluví ČJ/SK a jeho AJ je těžce srozumitelná. To by v Topmonks neprošlo. Říkám mu důvody, proč by to nemohlo fungovat a loučím se s ním.

Uff, to bylo zase vyvrcholení týdne.

Znáte Rouvy? Jestli posloucháte CZPodcast, tak byste je měli znát. Vyvíjejí AR aplikaci pro indoor cycling/running. To znamená, že nasadíte své kolo do trenažéru, synchronizujete s appkou a simulátor vám nasimuluje reálné kopce, které pustíte v appce. Když jedete nahoru, trenažér vám přitíží, když jedete dolů, tak zase ulehčí. V appce je pak vidět, jak drsné převýšení zrovna jedete. Teď mluvím jen za cyklistiku, nevím, jak to mají přesně běžci. Mají natočené super trasy po celém světě. Nemusíte proto převážet složitě kola do hor, sjet 30 km, než se na nějaký kopec dostanete nebo se složitě vyhýbat autům.

Kromě toho mají velmi dobře vymyšlenou kariéru jezdce, od začátečníka po legendu. Já jsem teď v Elite. V každé kariérní příčce musíte splnit nějaké povinné trasy, nasbírat dostatek bodů či zajet dostatečný počet závodů.

No a jeden závod se dneska zrovna konal na trase Javorník – 9,36 km dlouhá trasa a 406 m převýšení. Zúčastnilo se nakonec 124 lidí. 15 minut předem jsem si pustila závod a na startu už bylo vidět 50 netrpělivých jezdců, kteří se protahovali a zahřívali na dnešní závod. (Samozřejmě, že to jsou jen avataři). Před závodem si musíte zahřát nohy, aby se vám pak šlapalo dobře. Můj partner in crime, Filemon, dorazil asi tak 2 minuty před závodem. Přece jen je už ve World Class a tolik se zahřívat nemusí. 😀 Prohodí pak něco ve smyslu „Dneska to bude v klidu závod!“, nasedne a jeho jedovatě-zelený avatar naskočí v televizi.

Odpočítáváme 10-9-8-7-6-5-4-3-2-1. START!

Všichni se rozjíždějí jak divocí býci v Pamploně. Moje umístění se bláznivě mění a skáče mezi 35. – 63. místem. Najednou vidím na obrazovce „drafting“. Ptám se Fila, co to znamená. On mi vysvětluje, že když se při závodech „schovám“ za nějakého jezdce, ušetří mi to tolik wattů, kolik vidím u drafting okýnka. A fakt že jo! Jedu a držím se za karlos76. Ušetřila jsem si na ten kousek 7 wattů. Jedeme pořád do kopce. Převýšení mezi 5% – 9%.

Vypadá to takhle: https://www.facebook.com/groups/rouvy/permalink/764399467602642/

Přidávám na výkonu a dostávám se za bernithebull, asi 34. místo v současné chvíli. Šetřím si 4 watty. On zrychluje, pak zpomaluje, aby mě setřásl. Já jsem ale mazaná a nenechám se ošálit levnými triky. 😀 Pár lidí jsme předjeli spolu. Myslím na něj jako na svého parťáka v tomto závodě. Furt se ho držím do konce toho dlouhého kopce na Javorník. Za chvílí začne mírný sjezd. Možná bych měla přidat. Blížíme se k poslednímu kilometru.

BOOM! Najednou jen vidím bernithebull jak se mi vzdaluje a můj drafting je v nedohlednu. Už je ode mě vzdálených 187 m. Dal mi kopačky. 😦

Filemon je za mnou o 2 místa. Musím přidat. Jedu, přidávám, poslední cukry vydávám na posledních 500 m.

CÍL!

31. místo.

Fil dojíždí. Je na 33. místě, červený jak rak. Pot z něj kape jako by právě vyšel ze sprchy.

Dnes to byla super jízda! Ani jsem se moc nezadýchala. Cítím se skvěle!

Myslím, že pro dnešek to ale už stačilo.

PS: Mám elektro-kolo. Celou dobu jsem jela na motor 3. Přiznávám se, abych Filovi nesnížila sebevědomí. :DDDD

Znáte ten pocit, když uděláte nějakou prezentaci, školení nebo přednášku, jedete podle toho, jak Vám to v tu chvíli přijde vhod, a pak po skončení máte tisíc nápadů, jak jste mohli to a to udělat líp? No tak včera jsem měla online školení na téma Inzerce a sourcing pro #suHR. Samozřejmě jsem pak celý večer trávila nad tím, že jsem si přemítala každou věc, kterou jsem na školení řekla, a představila si, jak jsem to mohla udělat jinak.

Zcela upřímně, inzerce není úplně moje doména, protože sami neinzerujeme nic. 😀 Samozřejmě jsem psala nějaké inzeráty pro klienty, ale je to vždycky porod vytvořit něco dobrého. Každopádně jsem si na to našla dobré zdroje jako od Lovec Hlav nebo Neonová HR, nebo jiné články o tom, jak by měl dobrý inzerát vypadat.

V článcích máte i jednotlivé postupy, jako brainstorming s týmem/hiring managerem ohledně té pozice. Musejí se probrat otázky typu – proč se pozice zaplňuje, je to náhrada či posila? Co ten dotyčný bude dělat a jaký přínos to bude mít pro firmu? Čím jsme lepší než konkurence? Proč by k nám měl jít dělat? Co my mu/jí můžeme nabídnout? Proč nás ta práce baví? Čím přispíváme svou prací do společnosti? atd. Když už se vyřeší tato oblast, následuje sestavení inzerátu. Hodně dobře to napsala Neonová HR v článku, na který jsem dala výše odkaz. Také se hodí sledovat odborníky v daném oboru, např. článek od Petra Šimečka Proč jsou dnešní inzeráty trapný? a inspirovat se od nich.

Ale ve zkratce, co by ten inzerát měl mít:

• Dobrý název, který zaujme. Konkrétní a nakopávací. Žádný “Hledáme SW ninju pro skvělou společnost”, ale třeba “NodeJS developer – Music marketplace platform”
• 3 první věty v inzerátu jsou rozhodující o tom, zda ten dotyčný bude číst dál či nikoliv. Mělo by tam být jasný důvod, proč by ten kandidát měl chtít v dané firmě pracovat. Dle rozhovorů s kandidáty mám tato data:
  • Skvělí lidi jdou za skvělými lidmi. – Když máte v týmu třeba Dagiho (Romana Pichlíka), využijte tento fakt na 200 %.
  • Skvělí lidi jdou za prací, která jim bude dávat smysl. – Když ten produkt řeší opravdový problém zákazníka, dává to smysl.
• Pak samozřejmě můžeme pokračovat jeho misí/zodpovědností/projektem, který ho čeká. Zde využijeme data získaná z rozhovorů s týmem, do kterého se hiruje.
• Dále požadavky, které je na tu pozici nutné mít. Zde je dobrý být specifický, co je opravdu nutnost a co třeba jen takové bonusová znalost. Vývojáři mají rádi, když vědí přesně, s jakými tooly, technologiemi, platformami budou mít tu čest se setkat v práci.
• A také samozřejmě nakonec co ta firma všechno nabízí za zajímavosti. Kromě klasických benefitů, které nabízí každá firma
• Bonusový point, bych vyzdvihla odkazy na sociální sítě té firmy, jako to má třeba Mews. Úplně na konci inzerátu pak máte odkazy na třeba na Github, kde mají speciálně vytvořenou Q&A sekci, kde popisují produkt, vývoj, interview proces, a další zajímavosti, které by dotyčného mohlo zajímat.

Přesnější instrukce dostanete ve zmíněných článcích. Kde podat inzerci, to už je pak na Vás. Samozřejmě Váš web, pracovní portály jako jobs.cz, startupjobs.cz, profesia, monster a LinkedIn jsou takové profláklé. Pak můžete jít na Github, Behance, facebook skupiny jako frontendisti práce a další specializované platformy.

No, a pak přišlo na řadu sourcing, což už moje doména je. Tam jsem se rozkecala o hledání na pracovních portálech, LinkedInu, Googlu, hledání pomocí Boolean search, jak potom oslovit kandidáty, co je důležité zmínit v intro zprávách, jak potom pokračovat, když se kandidát ozve, že má zájem. Probrali jsme, zda je dobré uvádět budget či nikoliv, pro a proti, proč je důležité pracovat s pasivními kandidáty, jakým způsobem mluvit s kandidáty, proč je důležité chodit na meetupy a konference, jak se vzdělávat, kde získávat informace, jak si budovat jméno na trhu a spoustu dalších zajímavostí.

Pak tam padla otázka, jak se pozná dobrý recruiter? 😀 To je dobrá otázka. Co byste na to řekli?

Nakonec jsme to zmákli všechno z hodinu a půl. Mnohem rychleji, než bych to čekala. Měla jsem sucho v krku a točila se mi hlava. Určitě jsem tam zapomněla zmínit spoustu věcí. Ale co už. Prej by se člověk neměl brát tak vážně. Co se stalo, stalo se. Už jsem se z toho vyspala. A jaký byl Váš včerejší den?

Musím se k něčemu přiznat. Fakt si nerada telefonuju. Celá rodina ví, že když mě chtějí zastihnout, tak je lepší mi psát. Nechápu lidi, kteří vydrží s někým mluvit na telefonu hodinu a pak pokračují v další konverzaci s týmiž lidmi doma. Já ani nevím, co bych těm lidem do telefonu měla říkat. potřebuješ něco, tak rychle. Jinak nemám čas ani chuť. Všechnu energii na telefonování si nechávám do práce.

Někdy si s tím kandidátem proberu čistě pracovní věci, ale někdy se to fakt povede, že bych s tím daným člověkem mohla strávit celý večer klábosením o podstatě vesmíru. V poslední době se mi stalo několikrát, že jsem skoro nemohla chytit dech na konci rozhovoru vzrušením, jak byl ten dotyčný „PROSTĚ DOBREJ!“.

Jeden skvělý případ je kluk, co mi odpověděl na mou zprávu o práci „Konečně jsem si spojil hlas s tváří.“ 😀 Myslel tím samozřejmě CZPodcast. Ne, že bych toho řekla v poslední době nějak hodně. Měla jsem na práci jiné, urgentnější věci, třeba jako porod a kojení. Ale stejně si to spojil. Zde je vidět impakt CZPodcastu. Kluci, jen tak dál! Poslala jsem u pozici, líbila se mu, zavolali jsme si a boom! Konverzace začala a já nevěděla, kdy přestat.

„A cos dělal tady? Jaké to tam bylo? Tys to celé pomohl postavit? A rok Sabbatical? Nice. Závidím! Potřebuju taky. Cože, ty chceš jít dělat půl-triatlon? Další blázen! A o víkendu jdeš s ex-kolegy trénovat běh do hor?! …“

Měla jsem pocit, jako kdybych ho znala několik let. Věděla jsem také, že mi za něj budou líbat ruce, jestli vezme práci u dotyčného klienta. Byl/je zkrátka skvělý! Nakonec vzal něco jiného, ale napsal tak krásnou odpověď, že jsem skoro brečela dojetím. Takového člověka v týmu prostě chceš, i když tě odmítne.

Když už jsem si myslela, že jsem potkala dost bláznů s během a triatlonem, tak jsem dneska měla další call. Tentokrát s člověkem, co s kolem objel celý svět. Možná jste o něm slyšeli, ale raději jeho jméno zmiňovat nebudu.

Dám hint, že není z Prahy. Jel přes Irán s 8 dolary a na konci jich 6 ještě měl. Na Aljašku jel přes Čínu. Pak pobyl chvilku v Sanfranu jako bezdomovec. Později jel do jižní Ameriky. Cestou mu moře převrátilo loďku, takže viděl jen, jak se mu pomalu topí pas s harddisky, kde měl fotky a videa, a všechno ostatní. Procestoval Amazonii. Ubytoval se v chatrči, který byl ve vlastnictví drogových dealerů. A spoustu další věcí se stalo cestou, než se dostal zpět do ČR. Celou dobu jsem měla otevřenou pusu, jak jsem poslouchala rozhovor s ním. To je, prosím, také vývojář.

Moje problémy s nedostatkem spánku oproti tomu, co on zažil, jsou jako když tě štípne neškodný komár ve srovnání s tím, že na tebe dupne slon. Neuvěřitelný. Nechtěla bych to zažít, ale když to poslouchám, říkám si, kolik toho člověk zvládne udělat, když musí. Programování je pro něj oproti tomu takový odpočinek, si myslím.

Po těchto telefonátech jsem pak byla tak nabytá pozitivní energií. Říkám si, že zvládnu úplně všechno, protože na světě existují lidé, jako ti dva výše zmínění. A teď mi někdo tvrďte, že jsou ajťáci asociálové. Je s nimi největší sranda a nejlepší pařmeni, který znám, jsou v IT (hlavně můj manžel!). No, možná je to tím, že se mimo toto okolí moc nepohybuju, but you get the point. 😀

Máte někdo také taková esa v rukávu?

Asi jste někteří z vás zaznamenali, že jsem letos porodila. Dlouho očekáváné, ale i obávané mateřství. Měla jsem tolik otázek, hrozně moc obav, a ještě větší zmatek v emocích.

• „Jak to bude s firmou? Zvládnou to holky beze mě?“
• „Co budu ty měsíce doma dělat, když ne pracovat?“
• „Bude to bolet jak kráva ten porod!“
• „Budu chodit po domě jak zombie a Fil už mě nebude mít rád, protože budu vypadat jako zombie.“
• „Co když ztratím kontakt s komunitou?“
• „Jak se naboostuju zpátky?“
• „Jak sakra zhubnu ta nabraná kila?!“

A ještě tisíce dalších, které si prvorodičky můžou vymyslet. Je to takový strach z neznáma. Každopádně už tohle mám za sebou. Myslím, že by bylo dobré s vámi něco nasdílet, abych doplnila svůj prázdnotou zející blog.

Mateřskou jsem si kupodivu celkem užila. Celý den jsem pařila hry, dívala se na Netflix, sjela jsem přes 20 dlouhých čínských a korejských seriálů, četla si, spala… Byla to taková dovolená doma.

Pak přišel porod. Ještě v ten samý den jsme stihli dojet na Sapu a dát si phočko u Tunga.  No, bolelo to jak kráva. Zvládla jsem při něm i omdlít. Fil k tomu taky neměl daleko. Ale to je jiná kapitola.

Šestinedělí bylo docela hustý. Alex byl zlatíčko. Velmi statečně bojoval s kolikou. Hezky papal (až moc hezky). A v rámci možností i hezky spinkal. Já vděčila mámě za to, že mi pomáhala celý ten čas a mohla jsem se i občas vyspat.

Mezitím přišel Covid. Zasáhlo to spoustu našich klientů a pochopitelně i naši firmu. Přišli jsme tehdy o 90 % businessu. N jednu stranu docela rychlý pád, na druhou stranu jsem si nemohla vybrat lepší čas na rodičovskou, protože nebyla skoro žádná práce.

Pak přišel srpen. Klienti se pomalu vzpamatovali ze situace a začali se ozývat. Získali jsme pár nových klientů, ukončili spolupráci s několika starými. I can feel the wind of change. Nakonec jsem se rozhodla, že se vrátím od září částečně do práce a pomůžu holkám s businessem a hiringem. A v tomto bodě jsem si uvědomila pár věcí.

1. Kdybych neměla mámu na full-time hlídání, nic bych neudělala.
2. Trochu jsem se cítila provinile, že jsem se necítila provinile, že už začínám pracovat, přičemž Alexovi ještě nebylo rok.
3. Musím si striktně rozdělit čas, kdy pracovat, kdy se věnovat malýmu.
4. Holky to zvládly i beze mě, ale bylo vidět, že začínají divočit.
5. Práce mě začala bavit snad víc než předtím. Konečně zase kontakt s lidmi!

Chůva

Ve Vietnamské komunitě je normální, že se prarodiče starají o vnoučata. V české jsem zjistila, že nikoliv.

Jestli by se některé ženy chtěly vrátit už takto dřív do práce, navrhuji, abyste si buď domluvili prarodiče nebo se domluvili s partnerem, abyste oba dva pracovali na part-time/remote/na směny. Možností pracovat na remote je spousta, zvláště když máte partnera/ku v IT. Programovat lze i v noci. A part-time pro mámy po mateřské se teď celkem podporuje ve firmách, není-liž pravda?

Nebo také zkuste najít nějaké babičky (možná i dědečky), které už jsou v důchodu, ale mají ještě energii hlídat děti, ale nemají žádné, které by hlídat mohly. To se ve vietnamské komunitě dost osvědčilo. Mě i sestru jako malé také hlídaly české babičky, když rodiče pracovali.

Pocit viny

Tohle mě rychle přešlo. Řekla jsem si, že malý si musí zvykat být i s jinými lidmi než jen s mámou a tátou. A pracuju z domova, takže když mě potřebuje na chvilku pomazlit, přijde si. A navíc, když skončím s prací, na malého se mnohem víc těším a věnuju mu větší pozornost.

Čas

Snažím se pracovat 2h dopoledne a 4h odpoledne, podle potřeby. Ale jak mě zase chytl recruitment, zjistila jsem, že emaily a LI checkuju na mobilu v jedné ruce a ve druhé držím malého při usínání. Asi bych to neměla dělat, ale nemůžu si pomoct.  Prosím vás, nedělejte to!

Tým

Musím pochválit holky, že to beze mě zvládly celkem dobře. Na začátku roku ještě padaly na hubu, jak bylo hrozně moc práce. Pak přišel covid a moje pomoc nebyla třeba.

Teď už je. Po návratu do práce jsme si s holkami musely ihned sednout a probrat práci, co dál, jak pracují atd. Zjistila jsem, že jsou tou situací dost demotivované a nejde jim to tak, jak předtím. Takže došlo k “pep talku”, kdy jsem se snažila naboostovat jejich sebevědomí a motivaci.

A pak samozřejmě jsem musela nastavit pořádek v databázi a ve složkách, udělali jsme rychlou analýzu klientů, se kterými spolupráce nedává smysl, a obecně takový úklid vždycky pročistí vzduch ve firmě.

Práce

Co dodat? Asi jsem potřebovala několik měsíců být pryč od náboru, od lidí, od LinkedInu a sociálních sítí, abych zjistila, že mi to chybělo. Člověk je po čase doma dost izolovaný a hledá nějaké jiné lidské kontakty než jen manžela a dítě. 🙂 Už jsem si stačila zavolat s tolika skvělými lidmi, kteří mi dodali víc energie než spaní.

Vrátila jsem se do práce částečně také kvůli sobě. Samozřejmě že bych se mohla nechat vydržovat manželem, ale ten pocit být na někom závislý je pro mě skoro nesnesitelný. Fil mě zcela podpořil v tom, abych se vrátila do práce, takže nebylo co řešit.

Obecně jsem si říkala, že návrat to práce bude mnohem těžší. Než se dostanu zase do pracovního tempa, než rozběhnu search, než kandidáti začnou odpovídat… Nakonec byl ten přechod tak rychlý, že už jsem na svých 90 %. Hledám, volám, pohovoruju, dělám business development, občas řeknu dokonce něco do CZPodcastu a píšu i blog. Všechno proběhlo tak hladce, až se sama divím, že se neděje žádné drama.

Takže pro všechny ženy – matky kariéristky, které se nacházíte v podobném rozložení jako já. Nebojte se vrátit do práce i takto brzo. Zvláště nemějte pocit viny, že byste dítěti nějakým způsobem uškodily. Dítě by si mělo zvykat i na další lidi ve svém okolí. O víkendu a svátcích mu to můžete plně vynahradit. Kašlete na to, co říká Vaše okolí a zařiďte si to tak, aby to vyhovovalo vám.

Moje malá sestra už není malá. Kromě toho, že je vysoká jak já, je také tvrdohlavá, pořád někde lítá, natáčí taneční klipy a bůh ví co ještě. Minulý rok se bohužel nedostala na svou vysněnou koreanistiku, tak jsem jí zaplatila rok pomaturitního studia pro přípravu na další přijímačky. Letos se tam také nedostala. Očividně by z ní nebyl příkladný akademik, tak proto byla zamítnutá. Co se dá dělat. Život není vždy procházka růžovým sadem.

Po několika rozhovorech jsme došli k názoru, že jestli se chce učit korejsky a poznat korejskou kulturu, tak k tomu VŠ z koreanistiky nepotřebuje. Bude lepší, když si najde nějakou práci, při které by tyto znalosti mohla absorbovat jinak. VŠ (jiné) může dodělat kombinovaně nebo dálkově, jinak už ztratí 2 roky.

Takže teď řešíme hledání práce. Už jsem úplně zapomněla, jaké to je hledat práci non-IT člověku. Nabídek je rozhodně méně než zájemců. Zvláště pro absolventy, kteří ještě nemají žádnou pořádnou praxi. Navrhla jsem sestře tedy, aby mi poslala své CV na kontrolu a nějaké inzeráty, které jí zaujaly. CV měla docela dobře napsané. Až na tu hroznou fotku, kterou jsme odstranili, to byl rychlý check. Inzeráty byly ale úplně jiná kapitola.

Poslala mi jich 5. Pro 2 z nich neměla kvalifikaci. 2 další byly pro firmy ve finančním poradenství. 2 se celkem k ní hodily. Nicméně jsem jí hned musela vysvětlit pár věcí, nad kterým by se měla pozastavit, když je uvidí v inzerátech.

• Rychlý profesní i kariérní růst, do 9 měsíců můžeš být na vedoucí pozici

Tohle silně připomíná pyramidový systém, kdy se opravdu dostane na vedoucí pozici za 9 měsíců, ale musí si za tu dobu najít pár „otroků“, které budou vydělávat za ní.

• Možnost pracovat flexibilně – dle Tvých časových možností v kombinaci s Odměnou nám je svoboda, a to nejen časová, ale také finanční!

Toto je vražedná kombinace. V překladu to znamená: „Pokud budeš makat, budeš mít peníze. Fixní odměna u nás je totiž nula, nula nic. Vše závisí na tobě, kolik smluv uzavřeš.“ To je ta finanční a časová svoboda, o které se konkrétně v tomto inzerátu mluví.

• Jiný inzerát měl zase název „Jsi zodpovědný/á a toužíš po akčním zaměstnání?“, firma pro výzkum trhu.

Hned mě napadli ti chudáci, co za každého počasí museli chodit s blokem a propiskou, naháněli lidi na dotazníky a z 95 % je někdo poslal někam. Ale možná to někoho baví. Nechci se nikoho dotknout, pokud je toto pro něj ideální zaměstnání. Když jsem to vysvětlila sestře, tak ihned pochopila, že to není nic pro ni.

A pak takové profláklé fráze jako profesní/kariérní růst, mladý přátelský/příjemný kolektiv apod. Zajímalo by mě, jestli by si někdo troufl napsat do inzerátu starý nepříjemný kolektiv, či na téhle pozici chceme člověka, který zůstane na místě aspoň 5 let, abychom nemuseli hledat náhradu už za 2 roky.

Na druhou stranu mě některé inzeráty celkem pobavily:

• Těšíme se na Vaše CV, za které předem děkujeme. Zároveň prosíme, aby nám svá CV nezasílali kandidáti, kteří nechtějí nebo nejsou zvyklí pracovat.

😀 Kdo o sobě řekne, že není zvyklý pracovat? Nechte ruce dole.

A také mě celkem zaujal inzerát od Bonami na Store consultant/ka. Velmi pěkně popsáno, co kandidáta bude čekat, co má dělat a co má očekávat.

Strávila jsem u čtení inzerátů následných 45 minut, abych zjistila, že všechny jsou na stejné brdo. Ale co! Má hotovou jen SŠ. Nemá praxi. Nemůže si moc vybírat.

Nakonec to dopadlo tak, že se přihlásí do Bonami a do cestovky, kterou si sama našla. Pak zkusí nějaké inzeráty na týmovou asistentku/recepční, kde by mohla nabrat nějakou praxi v administrativě. Uvidíme, jak to dopadne. Až ji pozvou, vrhneme se na nacvičování pohovorů.

PS: Kdybyste někdo potřebovali šikovnou holku (bez praxe), která mluví ČJ, AJ, trochu vietnamsky a korejsky, dejte vědět. 🙂

Jak si užíváte lidičky karanténu? Ono to vlastně není úplně karanténa, když se všichni setkávají a muchlují v parcích, že?

Ano, dlouho už jsem nic nenapsala. Omlouvám se. Ale nějak nebyla inspirace. Já jsem teď na poloviční mateřské, abych se přiznala. Je to krásné. Moc se sice nevyspím. Kromě procházek jsem víceméně také v karanténě. Ale to je jiná story.

Stala se mi taková nemilá, ba až sprostá věc. Jedu si emaily a třídím si je. Najednou mi přistane od Ha An nějaký email s fakturou od ESkalatog.cz, že mám zaplatit. Tak si říkám – co to do prčic je. O ničem takovém nevím. Ani jsem si jejich služby neobjednávala.

Pak vylezlo z Ha An, že jí odtud volali, zrovna když řídila, a ptali se jí na naše údaje, zda platí. Udělali to velmi šikovně. Mám i hlasovou nahrávku. Hlas slečny je velmi příjemný. Nijak na Ha An netlačí. Ani se tam nezmiňuje, že se jedná o prodej služeb. Jen se chytře zeptala na pár věcí, zda platí.

Psychologie člověka. Dostaňte z něj 4x „ANO“ a to páté „ANO“ bude zdarma. Hlas je velmi příjemný, skoro jsem u toho usnula jako u večerníčku. První věta velmi šikovně:

„Dobrý den, já Vám volám ohledně Vaší webové prezentace pro 3Queens. Platí tyto údaje (mapa, phone, adresa, a emaily, které sebrali z našeho webu).“

Dostala z ní 4x ano. A pak se ještě šikovněji zeptala, zda „Takže webová prezentace 3queens.cz platí? Ta provozní doba je dle telefonické domluvy stále?“

A tady dostala to klíčové „ANO“, které chtěla. Teda upřímně, tady by člověk musel dávat setsakra pozor, aby právnicky rozebral tuhle větu. Když se mě někdo ptá, jestli provoz naší webové prezentace stále platí, tak samozřejmě, že budu předpokládat naše webovky 3queens.cz, takže řeknu ano.

Dále se ptala, zda je Ha An jednatelka, a když řekla, že není, tak jí pomohla s titulem, který by mohl být relevantní pro smlouvu „tak tady napíšu třeba manažerka?“. Naštěstí tam Ha An ani jednou výslovně neodsouhlasila jejich služby. Ani není jednatelka, takže smlouva je neplatná, že? Mám tady v obecenstvu nějaké právníky? 

Takže teď se s nimi handrkuju o to, že jim nezaplatím jejich fakturu, která mimochodem stojí 6038 Kč. Když pozdě zaplatíme, budou chtít po nás nějaké penále. Oni mi zase píšou zpět, že ta smlouva po telefonu platí a že ty peníze chtějí. Jako dát 6000 Kč někomu, kdo zkopíruje vaše údaje, hodí si je na web a pak řekne, že po vás chce peníze, a ještě bez souhlasu jednatele.

Navíc ve VO3 (Všeobecné obchodní podmínky) mají napsáno o odstoupení ze smlouvy. Není to trochu protizákonný? Ze zákona máme možnost odstoupit od smlouvy 14 dní od doby, kdy jsme byli seznámeni s možností o odstoupení od smlouvy. Plus tam chtějí ještě 100% ceny služeb, což v zákoně je napsané, že by měli dostat jen úměrnou část, když jejich služeb využijeme.

2. Při odstoupení ES Katalog od smlouvy z výše uvedených důvodů je ES Katalog oprávněn požadovat úhradu vzniklé škody, která se sjednává nejméně ve výši ceny objednaných služeb dle smlouvy.

3. Zákazník je oprávněn písemně předčasně ukončit trvání již uzavřené smlouvy v případě, že doručí prokazatelně písemně nebo emailem návrh na okamžité ukončení trvání smlouvy s uvedením podstatných důvodů nebo bez důvodu a současně po uhrazení ceny služby či produktů ve výši sjednané ve Smlouvě. Zaplacením této částky, a to do 7 dnů od doručení návrhu na předčasné ukončení trvání smlouvy k rukám ES Katalog, a přijetím návrhu na ukončení Smlouvy ES Katalog, tato uvedené ukončení potvrdí, a to k rukám zákazníka písemně nebo na uvedený email.

Fil říká, abych je neřešila, že jsou to známí scammeři, ale byla bych nerada, kdybych za rok musela těmto hyenám platit ještě úroky z prodlení a tak.