Musím se k něčemu přiznat. Fakt si nerada telefonuju. Celá rodina ví, že když mě chtějí zastihnout, tak je lepší mi psát. Nechápu lidi, kteří vydrží s někým mluvit na telefonu hodinu a pak pokračují v další konverzaci s týmiž lidmi doma. Já ani nevím, co bych těm lidem do telefonu měla říkat. potřebuješ něco, tak rychle. Jinak nemám čas ani chuť. Všechnu energii na telefonování si nechávám do práce.

Někdy si s tím kandidátem proberu čistě pracovní věci, ale někdy se to fakt povede, že bych s tím daným člověkem mohla strávit celý večer klábosením o podstatě vesmíru. V poslední době se mi stalo několikrát, že jsem skoro nemohla chytit dech na konci rozhovoru vzrušením, jak byl ten dotyčný „PROSTĚ DOBREJ!“.

Jeden skvělý případ je kluk, co mi odpověděl na mou zprávu o práci „Konečně jsem si spojil hlas s tváří.“ 😀 Myslel tím samozřejmě CZPodcast. Ne, že bych toho řekla v poslední době nějak hodně. Měla jsem na práci jiné, urgentnější věci, třeba jako porod a kojení. Ale stejně si to spojil. Zde je vidět impakt CZPodcastu. Kluci, jen tak dál! Poslala jsem u pozici, líbila se mu, zavolali jsme si a boom! Konverzace začala a já nevěděla, kdy přestat.

„A cos dělal tady? Jaké to tam bylo? Tys to celé pomohl postavit? A rok Sabbatical? Nice. Závidím! Potřebuju taky. Cože, ty chceš jít dělat půl-triatlon? Další blázen! A o víkendu jdeš s ex-kolegy trénovat běh do hor?! …“

Měla jsem pocit, jako kdybych ho znala několik let. Věděla jsem také, že mi za něj budou líbat ruce, jestli vezme práci u dotyčného klienta. Byl/je zkrátka skvělý! Nakonec vzal něco jiného, ale napsal tak krásnou odpověď, že jsem skoro brečela dojetím. Takového člověka v týmu prostě chceš, i když tě odmítne.

Když už jsem si myslela, že jsem potkala dost bláznů s během a triatlonem, tak jsem dneska měla další call. Tentokrát s člověkem, co s kolem objel celý svět. Možná jste o něm slyšeli, ale raději jeho jméno zmiňovat nebudu.

Dám hint, že není z Prahy. Jel přes Irán s 8 dolary a na konci jich 6 ještě měl. Na Aljašku jel přes Čínu. Pak pobyl chvilku v Sanfranu jako bezdomovec. Později jel do jižní Ameriky. Cestou mu moře převrátilo loďku, takže viděl jen, jak se mu pomalu topí pas s harddisky, kde měl fotky a videa, a všechno ostatní. Procestoval Amazonii. Ubytoval se v chatrči, který byl ve vlastnictví drogových dealerů. A spoustu další věcí se stalo cestou, než se dostal zpět do ČR. Celou dobu jsem měla otevřenou pusu, jak jsem poslouchala rozhovor s ním. To je, prosím, také vývojář.

Moje problémy s nedostatkem spánku oproti tomu, co on zažil, jsou jako když tě štípne neškodný komár ve srovnání s tím, že na tebe dupne slon. Neuvěřitelný. Nechtěla bych to zažít, ale když to poslouchám, říkám si, kolik toho člověk zvládne udělat, když musí. Programování je pro něj oproti tomu takový odpočinek, si myslím.

Po těchto telefonátech jsem pak byla tak nabytá pozitivní energií. Říkám si, že zvládnu úplně všechno, protože na světě existují lidé, jako ti dva výše zmínění. A teď mi někdo tvrďte, že jsou ajťáci asociálové. Je s nimi největší sranda a nejlepší pařmeni, který znám, jsou v IT (hlavně můj manžel!). No, možná je to tím, že se mimo toto okolí moc nepohybuju, but you get the point. 😀

Máte někdo také taková esa v rukávu?

Asi jste někteří z vás zaznamenali, že jsem letos porodila. Dlouho očekáváné, ale i obávané mateřství. Měla jsem tolik otázek, hrozně moc obav, a ještě větší zmatek v emocích.

• „Jak to bude s firmou? Zvládnou to holky beze mě?“
• „Co budu ty měsíce doma dělat, když ne pracovat?“
• „Bude to bolet jak kráva ten porod!“
• „Budu chodit po domě jak zombie a Fil už mě nebude mít rád, protože budu vypadat jako zombie.“
• „Co když ztratím kontakt s komunitou?“
• „Jak se naboostuju zpátky?“
• „Jak sakra zhubnu ta nabraná kila?!“

A ještě tisíce dalších, které si prvorodičky můžou vymyslet. Je to takový strach z neznáma. Každopádně už tohle mám za sebou. Myslím, že by bylo dobré s vámi něco nasdílet, abych doplnila svůj prázdnotou zející blog.

Mateřskou jsem si kupodivu celkem užila. Celý den jsem pařila hry, dívala se na Netflix, sjela jsem přes 20 dlouhých čínských a korejských seriálů, četla si, spala… Byla to taková dovolená doma.

Pak přišel porod. Ještě v ten samý den jsme stihli dojet na Sapu a dát si phočko u Tunga.  No, bolelo to jak kráva. Zvládla jsem při něm i omdlít. Fil k tomu taky neměl daleko. Ale to je jiná kapitola.

Šestinedělí bylo docela hustý. Alex byl zlatíčko. Velmi statečně bojoval s kolikou. Hezky papal (až moc hezky). A v rámci možností i hezky spinkal. Já vděčila mámě za to, že mi pomáhala celý ten čas a mohla jsem se i občas vyspat.

Mezitím přišel Covid. Zasáhlo to spoustu našich klientů a pochopitelně i naši firmu. Přišli jsme tehdy o 90 % businessu. N jednu stranu docela rychlý pád, na druhou stranu jsem si nemohla vybrat lepší čas na rodičovskou, protože nebyla skoro žádná práce.

Pak přišel srpen. Klienti se pomalu vzpamatovali ze situace a začali se ozývat. Získali jsme pár nových klientů, ukončili spolupráci s několika starými. I can feel the wind of change. Nakonec jsem se rozhodla, že se vrátím od září částečně do práce a pomůžu holkám s businessem a hiringem. A v tomto bodě jsem si uvědomila pár věcí.

1. Kdybych neměla mámu na full-time hlídání, nic bych neudělala.
2. Trochu jsem se cítila provinile, že jsem se necítila provinile, že už začínám pracovat, přičemž Alexovi ještě nebylo rok.
3. Musím si striktně rozdělit čas, kdy pracovat, kdy se věnovat malýmu.
4. Holky to zvládly i beze mě, ale bylo vidět, že začínají divočit.
5. Práce mě začala bavit snad víc než předtím. Konečně zase kontakt s lidmi!

Chůva

Ve Vietnamské komunitě je normální, že se prarodiče starají o vnoučata. V české jsem zjistila, že nikoliv.

Jestli by se některé ženy chtěly vrátit už takto dřív do práce, navrhuji, abyste si buď domluvili prarodiče nebo se domluvili s partnerem, abyste oba dva pracovali na part-time/remote/na směny. Možností pracovat na remote je spousta, zvláště když máte partnera/ku v IT. Programovat lze i v noci. A part-time pro mámy po mateřské se teď celkem podporuje ve firmách, není-liž pravda?

Nebo také zkuste najít nějaké babičky (možná i dědečky), které už jsou v důchodu, ale mají ještě energii hlídat děti, ale nemají žádné, které by hlídat mohly. To se ve vietnamské komunitě dost osvědčilo. Mě i sestru jako malé také hlídaly české babičky, když rodiče pracovali.

Pocit viny

Tohle mě rychle přešlo. Řekla jsem si, že malý si musí zvykat být i s jinými lidmi než jen s mámou a tátou. A pracuju z domova, takže když mě potřebuje na chvilku pomazlit, přijde si. A navíc, když skončím s prací, na malého se mnohem víc těším a věnuju mu větší pozornost.

Čas

Snažím se pracovat 2h dopoledne a 4h odpoledne, podle potřeby. Ale jak mě zase chytl recruitment, zjistila jsem, že emaily a LI checkuju na mobilu v jedné ruce a ve druhé držím malého při usínání. Asi bych to neměla dělat, ale nemůžu si pomoct.  Prosím vás, nedělejte to!

Tým

Musím pochválit holky, že to beze mě zvládly celkem dobře. Na začátku roku ještě padaly na hubu, jak bylo hrozně moc práce. Pak přišel covid a moje pomoc nebyla třeba.

Teď už je. Po návratu do práce jsme si s holkami musely ihned sednout a probrat práci, co dál, jak pracují atd. Zjistila jsem, že jsou tou situací dost demotivované a nejde jim to tak, jak předtím. Takže došlo k “pep talku”, kdy jsem se snažila naboostovat jejich sebevědomí a motivaci.

A pak samozřejmě jsem musela nastavit pořádek v databázi a ve složkách, udělali jsme rychlou analýzu klientů, se kterými spolupráce nedává smysl, a obecně takový úklid vždycky pročistí vzduch ve firmě.

Práce

Co dodat? Asi jsem potřebovala několik měsíců být pryč od náboru, od lidí, od LinkedInu a sociálních sítí, abych zjistila, že mi to chybělo. Člověk je po čase doma dost izolovaný a hledá nějaké jiné lidské kontakty než jen manžela a dítě. 🙂 Už jsem si stačila zavolat s tolika skvělými lidmi, kteří mi dodali víc energie než spaní.

Vrátila jsem se do práce částečně také kvůli sobě. Samozřejmě že bych se mohla nechat vydržovat manželem, ale ten pocit být na někom závislý je pro mě skoro nesnesitelný. Fil mě zcela podpořil v tom, abych se vrátila do práce, takže nebylo co řešit.

Obecně jsem si říkala, že návrat to práce bude mnohem těžší. Než se dostanu zase do pracovního tempa, než rozběhnu search, než kandidáti začnou odpovídat… Nakonec byl ten přechod tak rychlý, že už jsem na svých 90 %. Hledám, volám, pohovoruju, dělám business development, občas řeknu dokonce něco do CZPodcastu a píšu i blog. Všechno proběhlo tak hladce, až se sama divím, že se neděje žádné drama.

Takže pro všechny ženy – matky kariéristky, které se nacházíte v podobném rozložení jako já. Nebojte se vrátit do práce i takto brzo. Zvláště nemějte pocit viny, že byste dítěti nějakým způsobem uškodily. Dítě by si mělo zvykat i na další lidi ve svém okolí. O víkendu a svátcích mu to můžete plně vynahradit. Kašlete na to, co říká Vaše okolí a zařiďte si to tak, aby to vyhovovalo vám.