Hele, a už jsi našel ten dream job?

Byla jsem nedávno na pivu s kamarádkou ajtačkou. (Ano, už píšu ajtačkou, protože si lidi stěžovali na to, proč píšu divný „ITák“.) Z nějakého důvodu jsme se dostaly na téma štěstí v práci a její nutný smysl. Jako recruiterka bych tohle neměla psát, ale nemůžu si pomoct. Ta lehká ironie prostě přijde se zdravým rozumem po nějaké době v práci. 🙂

Kolik z vás fakt věří na to 100 % štěstí v práci? Že musíte najít práci, která vás baví, bude vám dávat (vyšší) smysl, budete se u toho tlemit celý den/měsíc/rok, a budete hrozně sluníčkoví? Kolik prací už jste vystřídali, abyste našli tu nirvánu? A když už jste ji našli, jak dlouho si myslíte, že v ní ještě budete?

V Hubu jsem minulý rok zahlédla docela často workshopy na téma „Jak být šťastný v práci?“ Letos jich bylo znatelně méně. (Nebo mám jen selektivní vnímání.) Čím to je? Že by lidi konečně pochopili, že štěstí v práci neznamená tlemit se 8h denně?

Setkávám se v práci s různými typy lidí. Většinou jsou to ajtáci, podnikatelé nebo recruiteři. Množství přesně v tomto pořadí od nejvíc, po nejmíň.

Myslím, že ajtáci, zvláště ti dospělejší (neříkám starší, protože věk rozhodně není známka dospělosti), mají celkem zdravý přístup k tomuto tématu. Na začátku trochu šílí. Hledají se. Střídají práci tak rychle, jako vznikají nové JavaScript frameworky. Někteří mají rádi svou práci a vidí v ní smysl. Někteří to berou opravdu jako jen práci. Udělají tu práci dobře, ale nepředřou se. Smysl života vidí někde úplně jinde: rodina, sport, jiné koníčky. Práce je jen způsob obživy. Kdyby mi tohle někdo řekl před 4 lety, tak se zhrozím a ukážu na něj prstem. Už nějakou dobu ale chápu, že na tomto způsobu myšlení není nic špatného.

Recruiteři – tam jsou 3 skupiny. Ti, co opravdu prodávají ten dream job a asi tomu i věří a jsou sluníčkoví. Ti, co přistupují ke své práci s pragmatismem – kandidát bude v práci přiměřeně spokojenější a šťastnější než v té nynější, ze které chce utéct. Ta práce mě celkem i baví. Té poslední skupině je to jedno, jen hrají šachy. Já se pohybuju na pomezí první a druhé skupiny. Nejsem sluníčková a věřím v dobrou práci. 🙂

U podnikatelů je to trochu těžší. Kdyby nevěřili svému businessu, svým schopnostem, tak by ten business asi nezakládali. Nebo moment… Furt je tam ten motivátor peněz! Každý z nich je takový individuum. Nemůžu házet do jednoho pytle. Ale většina z nich začíná s úmyslem, že změní svět, i kdyby to měl být jen další eshop (nebo personálka :D)

Tak co dělat, abyste úplně nevyhořeli? Věřte mi, že ty stavy stejně přijdou. Ať máte práci snů nebo ne. Mladí lidé, neříkám všechny, mění často práci, protože si myslí, že musí najít přesně tu, která je bude bavit. Ale upřímně, těžko vás bude bavit nějaká práce, když jí nedáte aspoň rok až dva na to, abyste si na ni zvykli a našli v ní kouzlo. Taky jsem zjistila, že je celkem jedno, co děláte. Když máte rozumný šéfy a dobrý kolektiv, tak i blbý vyplňování tabulek se stane něčím přežitelným.

Dalším krmičem tohoto tému jsou média. Slyšíme kolem sebe pořád příběhy o tom, jak nějaký 16-letý chlapec hacknul a ukradl fily Applu a dostane u nich díky tomu práci. Jak se někdo stal slavným, protože to nikdy nevzdal a vždy šel za svým snem. Jako ono by to bylo hezký, kdybyste věděli, co je ten sen. Když ale ani ten sen není jasný, pak je to docela blbý ho následovat.

Teď trochu zním jako týpek, co napsal „So good they can`t ignore you“. (Celkem dobrá kniha. Na můj vkus moc zdlouhavá.) S nějakými jeho názory souhlasím. Člověk musí pracovat tvrdě, když něčeho chce dosáhnout. Můžete aspoň zkusit najít zalíbení ve své současné práci. Ale ani to follow your passion bych nezavrhovala, když víte, že na to máte dost píle, trpělivosti, ctižádosti, znalosti, chuť neustále se vzdělávat a inovovat, odlišit se od konkurence, nevzdávat se po několikátém fuck-upu, ale upřímně taky trochu toho štěstí. Ale když jste průměrný člověk, s průměrnými schopnostmi, a o věcech dokážete jen mluvit, přiznejte si, že další George Clooney zkrátka nebudete.

Rozhodně se ale nemusíte cítit blbě. I když vidíte ve svém okolí, jak jsou lidi prací štěstím bez sebe – něco může být pravda, něco ne. Lidi to občas přehání na těch sociálních sítích. Nebuďte z toho v depresi a dejte unfollow, případně unfriend. 😀

A než skončíte v současné práci, zeptejte se sami sebe:

  • „Co mi vlastně chybí/vadí/přebývá?“
  • „Chci změnu nebo jen změnu pro změnu?“
  • „Opravdu mi ta současná práce už nic nemůže dát? Zkusil/a jsem ji nějak ovlivnit? Dal/a jsem do toho opravdu všechno?“
  • „Skutečně musí moje práce plnit vyšší poslání nebo to může být jen prostředek k vydělávání peněz?“
  • „Opravdu si můžu dovolit opustit svoji stabilní práci a jít za tím neurčitým snem – „Chci být v práci pořád šťastná?“

Byla by tam ještě spousta otázek, ale to jsou zatím jediné, které mě napadají v tuhle noční hodinu.

Jen dodám nakonec poznámku pro mé přátelé, co se zabývají tímto tématem. Rozhodně nezavrhuju koncept štěstí v práci. Nemyslím si však, že je možné být pořád šťastný v práci. Člověk vyhoří a pak se zase znova narodí. Aspoň to tak bylo v mém případě. Po fázi vyhoření-deprese následovalo období filosofování „Proč?“ až nakonec k současnému zenovému stavu „Proč ne?“. Aneb jak nám popřála kamarádka: „Stay vyzenovaný forever!“

Advertisements
Hele, a už jsi našel ten dream job?

Prosím, prosím, nesedej si ke mně…

Taky to znáte? Jdete z práce domů. Těšíte se na těch 40 minut ticha se sluchátky v uších, kdy jste v MHD, pozorujete ostatní lidi, občas se jim smějete, nebo si čtete knihu, chytáte si pokémony a najednou si k vám přisedne někdo známý a začne si s vámi povídat. Vy cítíte tu povinnost mu to oplatit, takže celou cestu mluvíte o počasí, smalltalkujete a když nastane ticho, tak je to oběma trapný, takže si zase vymyslíte nějakou větší blbost, než kterou jste řekli před chvílí.

Já se těmto situacím snažím vyhýbat tím, že čumím celou dobu do mobilu, a když zahlédnu někoho, koho bych měla znát, tak do toho mobilu čumím ještě intenzivněji. V koutku své černé duše doufám, že si mě ten dotyčný nevšimne a budu mít klid na celou cestu. Nebo když odcházím z práce, tak se snažím odejít tehdy, kdy nikdo jiný neodchází. 😀 (Není to nic pro vám holky, jen mám ráda svůj klid v MHD.)

Já vím. Zní to blbě. Zvláště když dělám v oboru, kde je intenzivní kontakt s lidmi. Nevím, jestli to někdo taky řešíte, ale čím déle jsem v náboru, tím méně jsem sociální. Jsem přecitlivělá na hloupé lidi, na zbytečné small talky a na neefektivní využití času. Taková ta doba, kdy jsem sedávala v kavárnách, klábosila o něčím životě, už jsou tytam. Když se někdo se mnou chce sejít, vyměním si s ním několik emailů, abych zjistila účel setkání a jestli mi to bude stát za to věnovat mu čas.

Projevuje se to i v osobním životě. Naštěstí je manžel úplně stejný asociál, takže když si nemáme co říct, oba dva koukáme do mobilu nebo hrajeme Nintendo. Myslím, že články typu – neměli byste držet mobil v ruce celý den, kazí to vztahy – jdou velkým obloukem kolem nás. Ale co potom, když jsme u příbuzných na návštěvách? Absolutně nevím, o čem si s nimi mám povídat. O práci nemůžu, kdo není v oboru, tak tomu stejně nebude rozumět. „Co jsi dělal minulý víkend“ nebo „Cos viděl ve čtvrtek v kině?“, to se probere za 5 minut. Pak tam jen sedím a čumím. Vymýšlení témat na rozhovor mi zabírá ohromné množství energie.

Kdo mě znáte z konferencí nebo meetupů, tak si nejspíše řeknete, že popisuju úplně jiného člověka. Ale na těchto akcích jsem ve svém živlu. Vím, o čem s ajťáky mluvit, co je nového, nějaké drby, články z IT světa, TV série z Netflixu, tahle firma, tamta firma, tenhle a onen člověk, jak mě ajťáci štvou atd. 😀

Mezi normálními lidmi jsem největší introvert světa. Neřeknu za celý den třeba ani slovo.

Takže mám pár dotazů.

  • Jak řešíte tyto situace, kdy si nemáte s tím člověkem co říct, ale stejně tam musíte sedět a bavit ho?
  • Je na to napsaná nějaká dobrá kniha, ve které by byly vyjmenovaná témata na small talk?
  • Kdo zažívá stejný problém v recruitmentu? (To jen abych se necítila sama blbě.) 😀
  • A jak se dá mysl přenastavit tak, aby si myslelo, že small talky jsou dobrý a neubírají mi energii?

A nejde o to, že bych lidi neměla ráda, takže doufám, že nikdo nepřijde s tím argumentem „Když máš ráda lidi, tak to jde samo.“

Prosím, prosím, nesedej si ke mně…

Poprosím zase po delší době o pomoc. :)

Naše skvělá kolegyně Lenka se dostala na svou dlouho vysněnou stáž a rozhodla se odejít. Přejeme ji hodně štěstí a ať se jí v nové práci líbí. Na druhé straně jsme trochu smutné, protože už ji nebudeme mít v týmu.

Hledám za ni proto náhradu na pozici IT Researchera na part-time i full-time.

Kdybyste o někom věděli: pozitivní, energický, spolehlivý, důvěryhodný a rychle se učící, tak prosím směřovat k nám do týmu. Všechno naučíme a ještě víc.

Businessu je hodně. Máme spoustu zajímavých projektů/klientů. Chodíme na různé akce, IT i non-IT. Nudit se nebudete.

Náplň práce?

  • Učit se základy IT, abyste věděli, s kým máte tu čest.
  • Hledání, kontaktování kandidátů online i offline
  • Chození na meetupy, konference a večírky

Hledáme někoho, kdo

  • Nebere věci tak vážně
  • Má smysl pro (černý nebo ironický) humor
  • Snese trochu toho stresu
  • Nevzdává se po prvním až x-tém neúspěchu
  • Kdo si najde cestu k tomu mít rád recruitment a dělat ho se srdcem.

Někdo se ptal minule na benefity

  • Skvělý tým (Zažily jsme spoustu společných zážitků v práci i mimo práci)
  • Neomezená dovolená (Fakt jakože neomezená, ale nesmí to samozřejmě ovlivnit tvoje výsledky)
  • Absolutní flexibilita v tom, kde a kdy pracuješ (No absolutní ne, někdy se musíme taky vidět osobně, že jo. 🙂Většinou v úterý.)
  • Občerstvení v práci (máme Senchu, Vietnamskou kávu a spoustu dobrůtek z našich cest i z Hubu)
  • Gurmánské firemní akce (Máme rády dobré jídlo. Takže se naše akcičky bez toho nikdy neobejdou. Navrch můžu nabídnout kurzy vaření vietnamské kuchyně 🙂

Podrobnosti ráda povím osobně/po telefonu. Co bude vyhovovat víc na první představení. Máme nějaké stoly v Impact Hubu, Praha 5.

LinkedIn nebo CV posílejte na luu.ly@3queens.cz.

PS: Silná játra třeba taky nejsou k zahození.

 

Poprosím zase po delší době o pomoc. :)