Jsem Vietnamka. Narodila jsem se ještě ve Vietnamu, a to s sebou nese nějaké následky. Třeba to, že od školky jsme chodili na doučování a 5 různých kroužků, aerobic, určitě aspoň jeden hudební nástroj, zpěv, doučování z angličtiny, doučování na základní školu, tancování a už ani nevím, co jiného. Celý život zorganizovaný od pondělí do soboty a jen v neděli jsme měli trochu volno na návštěvu příbuzných, kamarádů a procházky v zoo. Nicméně to byly samozřejmě krásné vzpomínky na dětství v Ha Noi.

Pak přišla škola, takže rodiče samozřejmě očekávali samé jedničky. Dvojka byla špatná. Vždycky jsem se stresovala se známkami a bála jsem si říct o pomoc. Připadala bych si hloupě. (Neviním je z ničeho. Takhle byli vychováni oni, a tak to předávají dál. Je to holt společností a její kulturou.) Do toho jsem s nimi jezdila prodávat. A když byl čas, tak jsem začala vařit uklízet a máma vždycky vyžadovala pořádek doma. Nádobí umyté ihned po použití. Věci srovnané do škatulky. Hůlky na jezení se nesměly používat na vaření, protože jinak by měly černé hlavičky, a to je špatné.

No, docela vojna. A tak jsem se naučila mít kontrolu a pořádek taky v životě. Pěkně nalajnovaná představa o tom, co budu dělat, až dostuduju diplomacii. Buď kariéra jako diplomat nebo šplhat po korporátním žebříčku nahoru.

Pak přišel první náraz. Brigády. Přihlásila jsem s jednoho dne na pozici Týmové asistentky do personálky a ejhle, můj život se ihned ubíral jiným směrem.

Další náraz. Vztahy. Ať už s rodinou, kamarády nebo muži. Vždycky to dopadlo jinak, než jsem předpokládala a ne, že jsem pro to neudělala všechno.

Další náraz. Blog. Sice je to osobní blog, ale lidé ho čtou. Lidé mají různé názory. A dost často se neshodují s tím, co tam píšu. Někteří si to se mnou vyříkají, jiní volí srabský způsob hnusných zpráv a emailů, případně hoven (viz. můj předchozí článek, už nevím jaký). Nemůžu je nutit, aby měli stejný názor jako já. A ještě větší ztrátou času by bylo se je snažit přesvědčit o mé pravdě.

Další náraz. Firma! Mám skvělý tým. Každá je ÚPLNĚ JINÁ. Ráda bych, aby měly holky pořádek ve věcech (čistý inbox), byly samostatné (což jsou) a dávaly pozor na maličkosti. No, někdy se to povede, někdy ne… 😀 😀 😀

Z počátku jsem brala většinu zodpovědnost na sebe, protože to bylo rychlejší. Což způsobilo několik vyhoření. Většinou ke konci roku, o Vánocích a po novém roce.

Také mi trvalo dlouho, než jsem si zvykla na koncept flexibilních pracovní hodin.

• Jedna pracuje ledabyle ráno-večer-víkendy a chodí na schůzky na poslední chvíli. (Víme, o kom je řeč :D)
• 2 brigádnice, co chodí ještě do školy, pracují podle toho, jaký mají rozvrh. Ten se mění každý semestr!
• 2 jsou maminky, takže mezi 3h – 4h odpoledne odjíždějí pro děti.

Někdy se nesejdeme všechny v Hubu, protože něco tam někomu vlezlo na poslední chvíli, a to se setkáváme jen 2x v týdnu. Takže když se dozvím na poslední chvíli, tak si zase musím pro sebe chvilku dýchat, abych něco neřekla.

No šílenství. Takže rovnat vše a všechny podle škatulky, odcamcaď pocamcaď, tak se zblázním. (Ale furt mě štvou nesynchronizované odpovědi a nepořádek v kuchyni.)

Postupně jsem se, díkybohu, začala zbavovat toho micro-managementu sebe a svého okolí. Hlavně kvůli vyhořením, které jsem měla, a nervozitě, kterou ze mě všichni doma i v práci cítili. Nepůsobí to dobře na nikoho a výsledek je v každém případě špatný.

Za to vděčím Filovi. Kdo ho znáte, tak víte, jaký je to motýl a anarcho-kapitalista. Svou klidnou energií a lehkou formou flegmatismu mě naučil neřešit zbytečné věci, které nemohu ovlivnit.

To jest, už nešílím, když je doma na zemi poházené oblečení nebo emaily kandidátům nejsou 100 % dle mých představ. Nebo se mě ptají na tu samou věc někteří 10krát. Vždycky se musím zhluboka nadechnout … a pak teprve odpovím. Přitom hlavě jenom: „To jsme probírali přesně před 5 dny!“

Jooo, mít firmu a děti, to vás naučí NĚJAKÉ trpělivosti a tolerance. Furt jsem nedošla do vyzenované fáze, jako má Fil, ale je to mnohem lepší než před 10 lety.

Jak s tím bojujete Vy?

Aby se necítili ajťáci ukřivdění z mého posledního blog postu, tak přidám ještě pár wtf situací, které sami zažíváme s recruitery. Není jich mnoho. Díky bohu se situace s IT recruitery zlepšuje, aspoň v to pevně doufám. Už si nepletou backend a frontend a už neposílají C# vývojářům PHP pozici.

Snažím se, fakt se snažím vzdělávat svůj tým, aby holky věděly aspoň základy IT a aby jejich emaily a zprávy byly co možná nejvíce customizované, ale občas to prostě nejde. Když nemůžeš o dotyčném nic jiného najít než jen to, že dělá vývojáře, tak se fakt těžko personalizuje zpráva. Jelikož co je pro jednoho zajímavé, může být pro druhého úplná nuda.

Nicméně občas samy dostáváme emaily typu:

„We have a great job opportunity for you in Norway. We are looking for a PHP developer. All you have to do, is to move to Norway.“

Skvělý! Tak já bych se klidně podívala do toho Norska, ale s tím PHP to vidím spíše jižně (going south, jak se v AJ říká). A když jim odepíšu, kde viděli, že jsem vyvíjela v PHP, tak už se mi žádné odpovědi nedostane.

Nebo mi před rokem ještě chodívávávávaly emaily s tím, jestli nechci dělat IT researchera (v HR smyslu). Jako, ne že bych to teď taky částečně nedělala, ale dělat pro někoho jiného support s hledáním kandidátů se mi opravdu už nechce. Tak jsem jen slušně poděkovala, že nemám zájem. Pro srovnání, to je jako žádat SW architekta, aby dělal jenom bug fixing.

Kamarád mi nedávno poslal screenshot své konverzace s jiným recruiterem, když ho konfrontoval s tím, že Javu neviděl ani z toho vlaku… a teď budu doslovně citovat.

„Pardon, ale fakt nemám čas se dívat na každý profil, který oslovím.“

Myslela jsem, že se začnu bouchat hlavou o stůl, když jsem to četla. Jak tohle někdo může jenom napsat? Ani se pořádně neomluví a otevřeně přizná, že se na profil ani nepodíval. Ble…

Jo, přiznám se. Občas nedávám pozor, a napíšu špatně jméno. Pak bych se nejraději zahrabala někam pod zem a nevylezla. Každopádně potom napíšu dlouhatánský email, kde se označím za totálního dyslektika a omluvím se 5x. Díky bohu mi většinou odpoví docela mile. Tohle byla ale teda síla.

No, ale abych se pro změnu nedotkla lidí z HR, samozřejmě ne každý je neschopný. Znám spoustu šikovných lidí z náboru, nebo z HR obecně, kteří se neustále vzdělávají, naslouchají kandidátům, vědí jejich preference a podle toho se řídí. Na druhou stranu je tu však spousta těch, kteří dělají svou práci z nutnosti, a na komunikaci je to vidět.

Potom rozumím rozhořčení, které nastává po 10. mimózním emailu. Málem, málem jsem taky někoho poslala někam s emailem na Ruby vývojáře, ale neudělala to. Nadechla jsem se a šla provozovat užitečnější věci. To samé navrhuju ostatním. 🙂

Co se týče našich emailů, v jednom článku jsem zmiňovala, že my taky používáme Copy paste emaily. Hlavně ta část, kde se popisuje business, tým, devstack, lokalita a finance. To zůstává ve většině případech stejný. Žádný z klientů nemění svá jména ob 14 dní.

Co se týče ostatních částí, proč by to mělo právě toho dotyčného zajímat – záleží na tom, jak moc dotyčného/dotyčnou známe. Pokud víme preference, tak napíšeme, čím to ta firma splňuje. Pokud nevíme nic, tak asi těžko budeme „personalizovat“. Takže pokud Vám přišel nějaký mail, který je podle Vás irelevantní, dejte nám to vědět, my se polepšíme.

Pořád se máme, čemu se učit, a tyto feedbacky nám pomáhají, abychom se zlepšovaly. Jen žádné vulgarismu a nadávky. To už pak není konstruktivní kritika, ale jen honění si ega a řešení svých komplexů. Na to můžu jedině doporučit profesionálního psychologa/psychiatra. 🙂

Konec hlášení.

Nevím, co se děje, ale v poslední době se k nám dostává tolik… (Jak bych to nazvala?) zvláštních odpovědí od kandidátů, ze kterých mi stávají vlasy na hlavě. Chápu, že je velká poptávka po vývojářích. (Jooo, ty odpovědi většinou byly od vývojářů. Kupodivu u designerů, PO/PM či jiných pozic jsem zatím toto chování nezaznamenala.) A nestává se to jen přitom, když jim píše agentura, ale i když jim přímo píše tech leader z dané firmy.

První případ:

Vývojáři přijde nabídka. Fakt kvalitně napsaná s tím, jaký je tam tým, prostředí, plány firmy, interview proces, tech stack atd. Vývojář rovnou odepisuje, že „Nezájem“ a na 2 kola pohovoru rozhodně nepůjde a ať to příště zkouší na absolventy, a cituji „ty si eště nechaj srát na hlavu. Vaše nabídka je směšně nízká. :))))))“

Nízká nabídka. To je relevantní poznámka. Být sprostý, aby ukázal, kdo je pán a že má navrch, to mi spíše přijde jako vyjadřování burana, který rychle přišel ke „slávě a penězům“, a neví, jak s tím naložit. Navíc nulová pokora. S tím související fakt, že si myslí, že umí všechno nejlíp => „gebil“ => nechceš ho v týmu.

Druhý případ:

Kandidát byl zamítnut na základě špatných referencí z předchozí firmy. Scéna, která proběhla potom, je jako ukázka z filmu.

• Kandidát nám každou hodinu píše a volá, aby zjistil podrobnosti.
• My mu řekneme, že osobnostně by se nehodil do týmu a od koho jsme dostali reference. (Bylo nám dovoleno říct jméno, ale asi jsme měli zůstat u generického „dostali jsme špatné reference“)
• Kandidát napíše dotyčnému, jaký je „bůrák“ a ať jde do „krdele“.

Málem jsem se zakuckala, když jsem četla zprávu. Rozumím, že je člověk zklamaný. Cítí se nespravedlivě posouzený. On je přece tak strašně fajn a se všemi skvěle vychází… No touhle zprávou jen poukázal na to, že reference nelhaly.

Třetí případ:

Kandidát jde na pohovor. Ten proběhne. Na konci pohovoru si řeknou, že by to asi nefungovalo. Nicméně kandidát se nedá a požádá pohovorujícího o jednu věc:

„Nemohl bys mi tady podepsat dokument, že mi nabízíš 100 000 Kč pro mého zaměstnavatele? Chci, aby mi přidal.“

K tomu nevím, co dodat, upřímně. Chápu. Hypotéky jsou těžké získat. Ceny bytů rostou. Životní náklady jdou nahoru. Chcete cestovat trochu na úrovni. Ale PROBOHA, na pohovoru, v cizí firmě, tohle žádat na první schůzce?

Samozřejmě, toto jsou ojedinělé případy. (Aspoň teda doufám!)

Kamarád (vývojář) má teorii, že ajťáci byli na základce a střední nerdi. Nebyli moc oblíbení mezi spolužáky. Vždycky byli spíše stranou a dělali si své věci někdy doma v pokoji. Tito jedinci jdou později studovat na technické VŠ a najednou jim můžou firmy a hezké recruiterky utrhnout ruce. Sebevědomí tak nepřirozeně rychle vyroste a oni neví, jak s tím naložit, a proto se chovají kokosy.

…

V každém případě, prosím Vás, kdo tenhle příspěvek čtete, a trochu se v tom vidíte :), srovnejte si to v hlavě. Nebo srovnejte kamaráda/kamarádku. Když už máte čas odpovídat, tak odpovězte mile a diplomaticky. Je to Vaše pověst, o kterou se jedná. Když chcete, aby Vám stoupala cena na trhu, nemůžete se chovat jako „glb“. Nikdo nechce „glba“ do týmu.

Naopak, když hezky odpovíte, že zatím nemáte zájem, ale že děkujete, budete působit jako slušně vychovaný civilizovaný člověk, se kterým by spolupráce nebyla od věci. (Můžete dát Copy + Paste. Zabere to 2 sekundy.)

Just saying…

PS: Výrazy jako bůrák, gebil, glb, krdel jsou náhražkou za sprostá slova. Začali jsme je s Filem používat před dětmi, aby se neučily mluvit sprostě (tak rychle). Slovo sr*t jsem tam nechala kvůli citaci. 🙂