DISCLAIMER: Tenhle článek je v mnoha ohledech silně politicky nekorektní. Pokud by se to dotklo Vaší křehké osoby, doporučuju ho nečíst a pustit si Cimrmana.

Vietnamců je v IT oboru čím dál víc. (Ale furt je jich málo oproti počtu těch, co se rozhodnou dělat Amway a podobné věci.)

Jsou všude. Jeden si založí startup (Avocode), druhý si odjede do US za Facebookem, třetí se přeorientuje ze sales na vývoj. Je to úžasné pozorovat, jak si i IT obor získal Vietnamce na svou stranu.

Na LinkedInu je jich také dost. Na rozdíl od Evropanů jim nevadí, že občas dostanou nějakou tu dobrou nabídku. Aspoň se pak můžou pochlubit doma rodičům a ukázat jim, že hodiny hraní počítačových her v jejich dětství se vyplatilo. A že jedničkáři/ky teď prodávají pojištění na Sapě.

Tyva, teď jsem si naklepala hřebík na rakev. Byla jsem taky jedničkářka. A spousta mých (docela úspěšných, co neprodávají pojištění) přátel také. Beru zpět. 😀

Každopádně jsem se chtěla jen zastat těch dětí, které bavily počítačové hry, a posunuly to tím správným směrem – IT. Zahrnuju do toho vše, od vývoje, až po testování, DevOps, UX/UI design a další podoblasti v IT.

„Děti, hrajte dál, ale pak toho robota taky hezky postavte, jinak jsou ty hry k ničemu.“

Ale zpět k dilema, které mám. Největší problém mám s jazykem. Absolutně nevím, jestli na ty černovlasý jedince mám mluvit vietnamsky, česky nebo anglicky.

Moje vietnamština je hrozná. Kulhá jak gramatikou, tak i slovní zásobou za oběma zmíněnými jazyky. Ještě do toho musím odhadnout zhruba věk toho člověka, abych ho správně oslovila „anh“, „chi“ nebo „em“, abych se náhodou nikoho nedotkla.

Většinou je to teda „em“ = mladší sestra nebo mladší bratr. Taky už nejsem nejmladší. Moje generace 8x – Itáků z téhle doby spočítám na prstech jedné ruky. S přimhouřeným okem pak můžu vytáhnout ještě tu druhou. (Počítám jen ty, co jsou v ČR. Ne po celém světě. Na ty by mi nestačily na vlasy na hlavě.)

Když chci pak použít češtinu, tak nevím, jestli mám vykat nebo tykat. Je tak hrozně divný Vietnamcům vykat, když jsem taky Vietnamka. Zní to tak formálně a cizácky, až si připadám jako běloška.

Poslední instance je angličtina, která je ale fakt divná, když oba dva mluvíme česky i vietnamsky. Naše dva rodné jazyky. Proč do toho tahat AJ?!

Udělala jsem si v tom proto systém. Dělám to podle nálady a počasí. Když je venku polojasno až jasno a mám dobrou náladu, tak všem tykám, nebo nadhodím lehké „Ahoj anh“ a pak pokračuju v češtině s tykáním.

Když je venku zataženo, prší nebo dokonce sněží, na náladě nezáleží. Všem vykám a používám češtinu. A někdy k tomu přihodím i anglická slova.

Statistiku jsem si zatím nedělala. Co funguje líp, jestli čeština, vietnamština nebo angličtina. Budu jen doufat, že ta další generace bude mít ještě horší vietnamštinu než já, a lepší češtinu než jejich rodiče, a angličtinu jako native speaker, abych nemusela pořád prožívat tyto těžké chvíle.

Možná znáte ten pocit, kdy se vám nechce z postele. Co takhle pak nechuť vylézat ven a jít do práce? Napsat jeden email, blogpost, který vám většinou trval 5–15 minut, vám trvá hodinu, a ještě přitom uděláte několik chyb. Vaše kreditka brečí, protože máte neustále chutě nakupovat věci, které absolutně nepotřebujete, jako třeba páté plesové šaty, které vezmete jednou na sebe, a víte 100 %, že nikdy jindy už je nepoužijete.

Tak všechno tohle dohromady jsem měla a dělala v prosinci 2017. Ano, nestydím se to říct.

Připadá mi v poslední době čím dál více vyhypované téma „Jak být šťastný v práci 8 hodin denně“. Měli jsme na toto téma desítky přednášek, jak od psychogů, tak i „a la profíků“. Viděla jsem v Impact Hubu pořádat workshopy na „jak být šťastnější v práci“, „jak najít smysl svého života“, nebo „5 věcí, které musíte dělat, abyste…“. Na Forbesu stovky článků od stovek moudropudných manažerů a HR/PR lidí, kteří dávali zaručené rady, jak najít to „ONO“. Do konce mi začali z nějakého důvodu na fakebooku nabízet vzdálenou psychologickou pomoc na to, abych byla šťastná. Očividně! Asi jsem moc klikala tam, kam jsem neměla.

Co jsem slyšela na přednáškách – Jsou 4 věci, které potřebujete ke štěstí v práci – dobrý tým, výsledky, smysl a další rozvoj. Mám úžasný tým. Výsledky nikdy nebyly lepší za celé 2 roky existence 3Q. O smyslu mé práce by se dalo polemizovat, ale vždycky jsem věřila, že pomáhám ostatním se posouvat dál. A když to říkali i ITáci, kteří by s recruiterem nepromluvili, asi to do sebe něco má. Další rozvoj – ano, čím dál tím líp zvládám time management a spoustu dalších kravin, když už teda mám tu firmu.

I přesto… prosinec byl pro mě měsíc, kdy jsem nebyla schopná napsat pořádně ani email. Dělala jsem spoustu chyb. Kandidátům se mi nechtělo volat. Pak jsem na 2 týdny onemocněla a mozek jako by ležel na JIPce nehybný, bez myšlenek a bez života. Zkrátka, nebylo to štěstí v práci, i když všechna kritéria to splňovala. (Ano, platební karta brečela. Uspokojení z koupených věcí samozřejmě trvalo jen chvíli. Vše se pak vrátilo do předchozího stavu.)

Došlo to tak daleko, že jakmile jsem otevřela nějaký email, okamžitě se mi udělalo špatně a šla jsem si pustit film. Poslední článek, co jsem těžce vyplodila, buďme upřímní, nebyl nic moc. Když mi to Fil řekl, cítila jsem se ještě hůř. (Rozumějte – cítila jsem se jako ten největší loser na světě.) Ale věděla jsem, že nebyl dobrý. Vyplodila jsem ho z donucení, protože mi fakebook řekl, že už jsem dlouho nic nenapsala.

Pátek před Vánocemi jsem si řekla dost. Jestli nedokážu pracovat, tak nebudu. Vypla jsem email. Zaklapla macbook. Začala jsem připravovat jídlo na večer s mými nejbližšími. Od toho dne do konce roku jsem se párkrát podívala na emaily na mobilu, ale ani na jedno jsem neodpověděla. Prostě svátky strávené vařením, žraním, úklidem a sexem. Byli jsme jen doma nebo jeli za rodinou. Žádná elektronika, žádná práce, žádný smog novodobé technologie.

Najednou se mozek a energie začaly vracet zpět. Včera byl první pracovní den a stihla jsem vyřídit všechny resty před Vánocemi, a ještě něco navíc. Dobrá nálada z práce se vrátila.

Jak je to možný? Mám všechno, co bych si mohla přát. A stejně se vyhoření/deprese občas ukáže. Teď ještě v silnější podobě než kdy předtím. Co je se mnou špatně?

Jestli se ptáte na stejné otázky, přestaňte. Zjistila jsem, že čím víc se krmím články o štěstí, tím méně ho pociťuju. Každý vnímá štěstí jinak. No a co, že máme víc povinností než činností, které bychom chtěli dělat. Dělám spoustu věcí, které se mi příčí. Třeba chodím na poštu nebo na úřady. Dělám spoustu administrativy. Dostávám spoustu odmítnutí a spousta práce se musí udělat, než se dojde k výsledkům. A výsledky někdy ani nejsou.

Byla jsem na prezentacích, kde říkali, že když máme víc „musíme“ než „chceme“, je to automaticky špatně. Není to pravda. Ten poměr se mění s časem a okolnostmi. Neznamená to, že vaše práce je špatná a musíte ihned hledat něco nového. Když nejste pořád šťastní 8 hodin denně v práci, nehledejte hned chybu v sobě. Když se nedaří, tak se prostě nedaří. Samozřejmě, když to překročí nějakou mez, je na čase zvednout kotvy. Ale hledat ultimátní štěstí, kdy budeme v práci „Happily ever after“, je podle mě cesta do pekel.

Dělám teď chytrou, když už jsem v pohodě. Až budu zase v „downhillu“, tak se možná nechám zavřít do tmavé místnosti, jak to teď všichni dělají. 😀

PS: Psáno po 2 margaritách a sezení s Nelou.