Pár lidí asi čeká, že toto bude recenze na včerejší Topmonks café na téma „Digitální nomádství“. Musím zklamat. Článek bude z trochu jiného soudku. I když Tondovi, Jirkovi a Radkovi musím sklonit poklonu za jejich skvělé prezentace o světlých a temných stránkách tohoto fenoménu.

Čtu teď knihu A year without pants: WordPress and the future of work; Scott Berkun, kde popisuje způsob práce v Automattic, jak přešel z korporátního prostředí do zcela svobodného prostředí. Týmy byly distribuované po celém světě. Rozhodně doporučuji pro lidi, kteří se chtějí osamostatnit nebo jít dělat do svobodných firem.

Popisoval v jedné sekci, co je těžkého na tom, přejít z pevně dané struktury do svobodného prostředí: zodpovědnost za sebe sama ze získané svobody. Myslím, že věta „It`s safer to be in chains than to be free.“ je přesný popis toho, proč se lidé bojí jít podnikat sami na sebe.

Neříkám, že je to je špatně. Ne každému vyhovuje tento typ práce. Já osobně s tou větou souhlasím, a svůj názor nikomu nevnucuji. Ze své perspektivy můžu poskytnout tyto informace. Po měsíci střídavé práce doma (90%) a Node5 jsem narazila na nějaké aspekty práce bez stálého officu.

Pozitivní zjištění

• Mnohem méně utrácím (oblečení, boty, kosmetika, jídlo)
• Ušetřím denně zhruba 2 hodiny na práci: nemusím se líčit, vybírat oblečení, někam se transportovat, aklimatizace
• Po obědě si můžu dát powernap, aniž by to někomu vadilo
• Práci si můžu organizovat po svém

Negativní zjištění

• Jsem schopná jíst jedno jídlo ke snídani, obědu, večeři – celý týden!
• Doma existuje mnohem víc věcí, co mě rozptylují – domácí práce. Musím se proti tomu silou vůle bránit.
• První fáze ponorkové nemoci
• Chybí mi inspirace

Čekala jsem, že motivace a disciplína půjde se svobodou dolů, ale opak je pravdou. Když máte svůj business, dáváte si pak zatraceně pozor, abyste něco nepodělali.

A plán, jak odstranit negativní aspekty, je následující. Jídlo zkusím z damejidlo nebo budu chodit ven na obědy. Práci z domova budu častěji střídat s prací v café nebo Node5. To mi připomnělo, že Jirka P. Slíbil sepsat článek o dobrých kavárnách v Praze, kde se dá pracovat, je dobré připojení k elektřině a internetu.

Jiří, je to oficiální! Musíš to sepsat do nejdřív.

V poslední době pracuju na jenom pokusu (omylu), zda je dobré ITákům napoprvé tykat nebo vykat. Kandidátům vykám či tykám podle toho, jaký dojem na mě udělá jejich profil a prezentace na internetu.

Rozhodující kritéria: Jak dlouho je v businessu, kolik mu/jí je let, jakou pozici zastává, přispívá na github/SO/web/blog. Čtu si jeho/její blogy nebo příspěvky. Uplatním naučené věci z VŠ – Hofstedeho kulturní dimenze – hlavně „power distance“. Na základě toho všeho se rozhoduju, zda použiju vykání, tykání nebo neutrální angličtinu.

Hranice mezi juniorem a seniorem jsem nastavila 5 let +/- 1 rok. Nemám ráda toto rozdělení, ale pro účel výzkumu jsem musela nastavit nějaké kritéria.

Vykala jsem obecně starším, seniornějším kandidátům, kteří pracovali v korporátech. Také jsem vykala kandidátům, jejichž blog na mě působil formálním způsobem.

Tykala jsem pak kandidátům mladším, juniornějším, kteří pracovali v menších firmách nebo starupech. Na sociálních sítích působili neformálně anebo v sítích měli někoho, koho jsem také znala.

Kandidátům, u kterých jsem si nebyla vůbec jistá, jsem psala v angličtině.

Většinou odhadnu správný přístup. U vykání to bylo jasné. Všechno bylo business, přátelský, ale stále formální.

Při tykání se spousta kandidátů přizpůsobila a řekla, že také preferují tykání, přičemž se konverzace mnohem víc uvolnila a měla jsem pocit, že vzájemná důvěra byla větší.

Nicméně se jsem nedávno dostala takovou studenout sprchu, kdy mi kandidát napsal, že tykání je podle něj neuctivé a neprofesionální, jedná-li se čistě jen o business. Naštěstí se neurazil, ale překvapila ho moje drzost. (No bez trocha drzosti se tenhle business nedá dělat. To by vás ostatní sežrali zaživa.)

Nicméně měl v tomto ohledu pravdu. Proč by si měli tykat dva lidi, kteří se spolu v životě neviděli. Bylo by asi něco jiného, kdybych ho potkala na nějaké konferenci a po chvilce navrhla tykání…

Nemůžu si ale pomoct. Pořád mě láká to neformální, drzé tykání. Přijde mi to osobnější a přátelštější a není to vůbec tak, že bych někoho vážila méně nebo více. Nicméně se budu muset asi přizpůsobit. Vracíme se zpátky k angličtině.

Jak to máte vy? Kdy preferujete tykání a kdy vykání?

Taky se vám někdy stalo, že vám zmizel kandidát? Myslím, jakože fakt zmizel? Mně se to stalo několikrát.

Pavel byl perfektní pro java pozici v jedné nejmenované společnosti. První rozhovory se vyvíjely výborně. Pavel projevil zájem o zmíněnou pozici a chtěl domluvit osobní setkání s klientem.

Byla jsem štěstím bez sebe – java vývojář, chytrý, příjemný, normální, dokonce i vtipný. V IT náboru to je teď jako narazit na poklad. Po prvním setkání samozřejmě klient projevil velký zájem o Pavla. Koneckonců, je to poklad!

Volám Pavlovi úžasnou novinu, že by se s ním chtěli sejít. Nedovolám se. Za hodinu zkouším znovu – nic. Po pracovní době zkouším znova – nic. Píšu email, vidím, že si ho přečetl – super – ale pořád žádná odpověď.

Po třech dnech začínám být nervózní stejně, jako když mě nenapíše/nezavolá chlap po našem prvním rande. Po dvou týdnech dlouhého čekání a stech telefonátech/emailech/urgencích si uvědomím, že už to nemá smysl a oznamuju klientovi, že Pavel odstupuje z výběrového řízení. (Udělat mi tohle chlap po rande, tak si ho najdu a dám mu co proto).

Nebo jiný případ, kdy kandidátka dokonce už dostala nabídku a měla se domluvit jen na čas, kdy přijde smlouvu podepsat. Měsíc nebyla schopná napsat žádný termín, ani nedala o sobě vědět, zda má zájem ještě o tu práci či ne. Samozřejmě žádná nabídka neleží na stole měsíc, aby na někoho čekala. Práci nedostala.

Proč to ti kandidáti dělají? Vím, že recruiteři nejsou dokonalí, ale krátká prostá rychlá odpověď ve smyslu „Nemám už zájem“ nebo „Přijal jsem jinou nabídku“ nebo „Nelíbí se mi Váš hlas a už ho nechci v životě nikdy slyšet. Proto jsem nezvedal telefony.“ Cokoliv, jen ne ticho po pěšině.

Tak jsme už dospělí, ne? Když už nemáte zájem, tak nám dejte aspoň vědět. Fakt nekoušeme. Věřte mi. Sneseme tu zprávu úplně v pohodě a ještě na nás uděláte dobrý dojem. („Hm, měl(a) koule mi to říct!“)

Včera jsem měla to štěstí být Topmonks caffé, kde mimo jiné probíhala i přednáška na téma bitcoin. Teda, už dlouho jsem neviděla tak zaplněné dolní patro Loftu. Bitcoin bude mezi Itákama asi hot téma.

Pro ty z vás, kteří nevíte, co je to bitcoin, doporučuji si shlédnout prezentaci Karla Fillnera – top top top člověka na bitcoinové know-how v ČR. Zde je odkaz: http://btctip.cz/wp-content/uploads/2016/01/Bitcoin_TopMonks.pdf

Musím říct jako lajk, že první vědomosti o bitcoinu jsem získala, když někdo mluvil o pašování drog, nevypátratelné platby, virtuální peníze mimo soustavu. Znělo to jako Matrix v hodně přenesené podobě. Takže první dojem z bitcoinu nebyl nic moc.

Ale když začal Karel mluvit a vysvětlovat, co to ten bitcoin vlastně je a jaký byl jeho vývoj a jeký bude jeho předpokládaný vývoj, nemohla jsem odolat myšlence: „Musím si taky nějaký bitcoin koupit. Může to být budoucí zlato!“ Je jich jen omezený počet a musí se těžit jako zlato. Ehm, fajn, těží se trochu jinak než zlato – virtuálně, pomocí potvrzování transakcí, tzv. Bloků. Viz prezentace.

Dobrý, ale musím si na to pořídit ještě bitcoin peněženku. A ne, opravdu si takovou peněženku nekoupíte v LV. Musíte jít na internet, najít si appku na bitcoin peněženku, vytvořit si adresu a heslo. Ideálně k tomu všemu ještě pořídit trezor – hardwarovou peněženku, aby se snížila pravděpodobnost, že mi někdo sebere bitcoiny. Strašně složitý proces. Asi budu muset zajít do paralelní polis, abych udělala prvotní kontakt s bitcoinem.

Na konci přednášky vyhlásil Karel s Kamilem ze Satoshilabs ještě soutěž o bitcoin trezor, vytvořený v Satoshilabs samozřejmě. Nemá wifi, bluetooth, ani baterku a výměna info jde jedním směrem – difficult to hack. A vypadá takhle:

Každopádně moc zajímavá přednáška, která mě přesvědčila o tom, že ten bitcoin budu chtít a asi ho „naimplementuji“ i do svého businessu. Budu chtít zaplatit v bitcoinech a referal bonus za doporučení budu platit taky v bitcoinech. 😀 (To je zatím jen nápad.)

Po přednášce a otázkách následoval networking time, kdy jsem měla možnost potkat nové lidi, pokecat si s přáteli a udělat nějaký ten byznys development. ITáci, přijďte se někdy podívat. Přesnášky jsou tam zajímavé. Topmonks vás pozve na pivo a ještě se budete moct seznámit s cool lidmi.

Člověk v životě musí dělat občas velká rozhodnutí, jakou VŠ si vybrat, do jaké firmy jít pracovat, jestli na “tu otázku” říct ano či ne…

Minulý čtvrtek jsem si na ni odpověděla ANO. Podala jsem výpověď a rozloučila se s guys. Abych ale nepřeskočila úvod, vrátíme se o několik měsíců zpět.

Dovolená ve Vietnamu byla pro mě breaking point, kdy jsem si řekla „Hmm, líbilo by se mi občas pracovat odtud. Je tady rychlý internet, volání taky není tak drahý, časový rozdíl 6h by dal nějak přežít.“ Ta myšlenka se mě tak pevně držela, až jsem se minulý týden rozhodla, že si založím vlastní společnost.

Spousta lidí se mě snažila přesvědčit, že recruitment nejde dělat z dálky. Musíš být v kanceláři, abys měla motivaci prodávat a měla nějakou konkurenci. (That`s what he said.) Neměla jsem sílu ani náladu je přesvědčovat o opaku, protože by to nešlo ani vrtačkou do hlavy.

Musím říct, že guys asi nebyli moc nadšení z mé myšlenky. Kdo by taky byl, když váš zaměstnanec si jde založit konkurenční společnost. Po krátkém rozhovoru jsme se domluvili na odstupném a voila – jsem volná. Nicméně, co teď?

Co neposr*** nepokazit na začátku.

Založit společnost je docela lehké. Dá se koupit hotová. Já si ji koupila pod stromeček jako dárek. A pak jsou tady další záležitosti k tomu spojené – administrativní věci (nuda), vymyslet jméno společnosti (rychleji než jsem čekala – překvapení na leden), založit si email (viz níže) a webovky (k tomu se ještě chystám).

Založení firemního emailu je vopruz. Nemít Fila, tak tady skáču kolem bytu jako kaučukový dědek a mlátím se hlavou do zdi. Nastavení pracovního emailu na Google jsem si představovala mnohem jednodušší. Ne, že člověk musí zkopírovat a nastavit x věcí do DNS, ale musíte čekat hodinu, než se to všechno nastaví. Pak zjistíte, že vám stejně nic nechodí a drbete se za hlavu. Google Vám ani nenahlásí, kde přesně tam máte nějakou chybu. V čem byl zádrhel?

Doménu jsem si koupila na domeny.cz. Když si tam chcete nastavit firemní emaily, u MX záznamu musíte dát navíc tečku! Jo, když jsem se cítila low a říkala jsem kamarádovi ITákovi, jak mu závidím práci s počítačem, uklidnil mě tímto: „Kandidát tě vyfuckuje jednou za čas. Počítač tě vyfuckuje 10x za den!“ Už chápu, Honzo.

Tak to byl můj první hezký zážitek se založením firmy. Až budete dělat úplně to stejné, co já, nezapomeňte přidat tečku. Stay tuned for more.

PS: Kdybyste věděli o někom, kdo mi může poradit s webovkama, sem s ním.

Taky jste zažili tu situaci, kdy kandidát nepřišel na pohovor a nedal nikomu vědět? Tady jsou nějaké reakce kandidátů, kteří jaksi zapomněli, že mají pohovor…

Upřímná odpověď

„Jejda! Já jsem na to úplně zapomněl. Pardon!“

Kreativní odpověď

„Já se omlouvám, ale o víkendu mě píchla včela do oka a od té doby nevidím.“

Efektivní odpověď

„No, už jsem přijal jinou pozici. Přišlo mi zbytečný tam chodit.“ (nebo dát vědět)

Spáčská odpověď

„(zív)… Kdo je na telefonu? Chrrr… Zavolejte mi později…“

Chyba technologií

„Já se omlouvám. Dal jsem schůzku do kalendáře, ale vůbec se mi to nesynchronizovalo…“

„V iCal mám napsáno přece až zítra…“

Kondolenční odpověď

„Umřela mi matka/otec/pes“

Okolnosti tomu taky nechtěly

„Naboural jsem cestou. Vůbec jsem neměl hlavu na nic jiného“

Zásah shora

„Manželka mi to zakázala.“

Těch strastí, kterými člověk musí projít, než se dostane na pohovor!

Co vy? Máte taky něco vtipného, co byste mohli přidat do seznamu?

Práce recruiterky neobnáší už jenom hledání správných kandidátů, udělat s nimi interview, prezentovat je klientovi a následný networking. V dnešní době sociálních sítí mají všichni možnost kohokoliv kontaktovat přes Twitter, LinkedIn, Facebook… Když si na ty stránky dáte hezkou fotku, nemine vás pár pozvání na kafe. Samozřejmě to polichotí, když vám někdo napíše, že máte krásnou fotku, nebo vás chtějí pozvat na večeři. Nicméně co se mi stalo dneska ráno, to se nedalo pořádně slovy popsat.

Když mi Peter napsal, zda bych s ním zašla na chicken nuggets, myslela jsem si, jak je to od něj milé. Nicméně jsem chtěla nastavit očekávání a říct mu, že ty chicken nuggets opravdu nejím.

Musím říct, že takhle vyhrocenou reakci jsem ještě nezažila. Na 9GAG postnul: „Snažil jsem se být elegantní a vtipný… místo toho jsem dostal „Mám už přítele“ jako odpověď. To už je moc!“ s mojí fotkou, jménem a prací. Asi se snažil být vtipný.

Nicméně postnout moji fotku s mým jménem s mojí prací s tímto komentem už je i na mě trochu moc. Navíc se tento screenshot objevil ještě na 4chan, kde jakýsi anonym vybízel, aby moji tvář zkombinovali s „nude pictures“ a spamovali tím můj twitter. Důvodem bylo, že neocením vtipného a inteligentního muže.

Když jsem postla tento screenshot na Twitter, rozjela se vlna komentářů a retweetů. Peter na to přišel a smazal svůj příspěvek na 9GAG. Napsal mi, že anonym není on, ale někdo jiný, kdo se mu snaží uškodit. Omluvil se za to, že zmínil moje jméno a další informace. A jestli bych nemohla stáhnout svůj tweet. Jinak, že to bude reportovat Twitteru. Tweet jsem nesmazala. Když to smaže Twitter, budiž.

Myslím, že nebudu sama v recruitmentu, kdo tuto situaci musí čas od času řešit. Doporučuji být politicky korektní a slušně říct ne. Pokud je dobrý/vhodný kandidát, pozvat ho na kafe do office. Vyhnete se nedorozuměním. Pokud to zajde do extrémů jako v mém případě, máte aspoň důkaz, že jste se zachovaly zcela podle etických mravů.

Nebo jim raději vůbec neodpovídejte a předstírejte, že jste nic nedostaly. To je úplně nejlepší způsob, jak nevířit vodu.

Chlapi, prosím vás! Když Vám ženská napíše, že s vámi nechce jít na chicken nuggets, neberte to osobně. Taky byste nechtěli, aby vaše přítelkyně chodily s kdekým na jídlo. A buďte trochu shovívavý se svými zraněnými egy.

PS: Kdysi jsem dělala workshop na téma, jak manažovat sociální sítě, ale koukám, že občas je to úplně mimo naši kontrolu. Jak alegorické!

Kdo pracuje v recruitmentu, bude nejspíše vědět. ITáci si stěžují, že dostávají desítky nabídek, z čehož většina je irelevantních. Navíc jsou emaily víceméně copy-paste. Recruiteři neumějí používat hlavní komunikační kanál ITáků – Twitter. Neznají github, neznají Stack Overflow a už vůbec nic neví o technologiích. Pletou si Javu s JavaScript atd.

Přiznám se jako první. Je to pravda!

Když jsem před 3 lety začala oficiálně hledat a nabírat lidi v IT, dělala jsem chyby přesně v tomto pořadí:

Volala jsem lidem a něco jim nabízela, aniž bych pořádně chápala, čím se zabývají, nebo co hledá klient. Navíc jsem nevěděla nic o tom, že existuje nějaký back-end nebo front-end, natož že na back-end se používá jiná technologie než na front-end. C# vývojáře jsem se ptala, zda tu appku vyvíjí na Windows nebo Linux! 😀

Dále mi někdo poradil, že je rychlejší, když si vytvořím template, kde jen upravím jméno a pošlu kandidátům. Někdy jsem to jméno rovnou vyškrtla a poslala jen „Hello“ nebo „Dobrý den“. (Někdy se mi podařilo někoho oslovit i jiným jménem, než má v občance.) Ten email byl dlouhý, slova neosobní a popis projektu oxymóron od „zajímavý“. Jméno klienta jsem samozřejmě schovávala do poslední chvíle, o budgetu nemluvě.

Github a Stack Overflow … co to je? K čemu to je? Technologie, jasně! Máme tady Javu, C# a C++. To bylo všechno, co jsem věděla. Java a Java Script, to je stejný ne? Jen to Script vzadu je nějaký divný.

Začátek používání Twitteru bylo lehce pekelný. Nepoužívala jsem to ani já. Jak to přesně řekla Tyler, nesdílela jsem tam nic svého. Bullhornem jsem začala všechny na všech sociálních sítích spamovat nabídkami práce. I když jsem měla nula, nula nic followerů na Twitterů, stejně jsem to tam házela. Nic jiného mě nezajímalo. (Mimochodem, pokud hledáte lidi z Indie, Bullhorn je na to ideální.)

Dobře, z chyb se člověk učí. Čím víc jich udělá, tím víc zkušeností nabere, ne? Těch chyb tady bylo opravdu hodně. Není jich ale nikdy dost. Neudělat pár zásadních chyb, nezjistila bych, jak špatný je ten pocit trapnosti, když se na to přijde. A to nechceš!

Spousta přátel a známých v IT businessu se mě ptala, jakým způsobem omezit irelevantní nabídky od recruiterů na LinkedInu.

No, nejjednodušší způsob je nemít tam profil vůbec. Ale žijeme ve světě sociálních sítí, takže nebýt na LinkedInu je skoro jako neexistovat. A dost možná vás mine nejlepší práce Vašeho života.

Berme tedy v potaz, že jsme všichni na LinkedInu.

Jeden ze způsobů, jak se vyhnout irelevantním nabídkám, je vyplnit přesně svůj profil s informacemi o tom, co děláte a co chcete dělat. Nejlepší je to všechno hodit do summary, které se nachází hned pod „hlavičkou“. Pokud to nějaký recruiter „přehlédne“, aspoň víte, že si váš profil vůbec nepřečetl.

Navrhla bych zhruba takovou strukturu:

Hlavní specializace:

Devstack:

Zájem o:

A cokoliv jiného, co chcete, aby případný recruiter (ne)dělal s vaším profilem. To víte, recruiteři většinou reagují jen na keywords. Když mu naservírujete tyto informace na podnose, máte větší šanci, že vás nebude otravovat se špatnou nabídkou.

Další způsob, jak organizovat tyto emaily z LinkedInu, je si vytvořit speciální email na tyto „záležitosti“; např. LinkedInspam@gmail.com nebo joboffers@seznam.cz apod. Všechny tyhle nabídky vám budou chodit na jedno místo a nebude se vám to plést s osobními nebo pracovními věcmi. A když opravdu nehledáte, můžete je smazat všechny najednou.

Nicméně zatím nejlepší a nevtipnější fígl, na který jsem dneska narazila, byl tento:

„Please embed this magic code ‘0112358’​ into message subject (a proof that you have read my profile). Otherwise it will be automatically deleted.“

Geniální! Proč mě to nenapadlo dřív?! Můžu teď konečně jít spát s klidným vědomím, že jsme našli způsob, jak zamezit spamům.

Poslední 3 týdny jsem měla možnost procestovat severní a střední část Vietnamu. Navštívili jsme destinace jako je Ha Noi, Hue, Sa Pa, Da Nang a Hoi An. Co bylo velmi příjemným překvapením byla plynulá angličtina ve většině obchodů a hotelů, do kterých jsme zavítali. Dobře, jsou to turistické destinace, ale oproti předchozí návštěvě Itálie – nebe a dudy.

Jednoho dne v Hoi An se s námi na pláži dal do řeči tamní obchodník s náramky.

Začal se vyptávat na naši dovolenou, jak se nám tady líbí, odkud jsme atd. Klasický “small talk to break the ice”. Líbila se mi jeho taktika prodeje. Nebyl jako ostatní obchodníci “Buy from me! Buy from me! …”

Po 5′ vyptávání se začal nabízet své zboží; korálky z plastu, dřeva, kokosu. I když jsme několikrát řekli ne, on to stejně nevzdal. Začal vysvětlovat Filovi, že náramek je z pravého kokosu a že je to ruční výroba. Ejhle! Prodal!

Další den na pláži si vedle nás sedla rodinka Australanů. Náš prodejce ihned zaútočil stejnou taktikou jako včera. Po deseti minutách přemlouvání a nabízení nedošel k žádnému výsledku. Musel změnit taktiku. Začal si povídat s dětmi o tom, v jakém roce se narodily, jakého jsou znamení a jací většinou lidé bývají, narodí-li se v tom a tom roce.

Následně vysvětloval, že to musí zkoušet, aby si zaplatil školné. Ve Vietnamu se naplatí daně, ze kterých by se financovala VŠ, proto se musí snažit. Výsledek? Prodal 3 náramky, každému jeho znamení. 🙂 Navíc mu Australan ještě dal 100 000 VND jako příspěvek na jeho studium.

WOW! Když si přitom vzpomenu na nějaké lidi, se kterými jsem mluvila… “No, já se tu AJ vlastně ani nechci učit!” Nebo “Všichni mě odmítnou. Nemá cenu to zkoušet!” Nebo “Mně to fakt nejde! Nejsem a nikdy v tom nebudu dobrá! Ale já to ani nepotřebuju. Jsem spokojená takhle.” Tak si říkám, co s námi tento postoj udělá?

Proč musím dělat něco navíc? Mně to takhle stačí.
Ostatně nedávno na toto téma napsal Fil článek Urgence aneb lenoši kolem nás

Plážový obchodník z Hoi An by klidně mohl jet do Čech dělat odborná školení na sales, popř. Sales coaching. Sice na to nemá žádný certifikát, ale za to má za sebou mnoho úspěšných prodejů.