Byla jsem nedávno na pivu s kamarádkou ajtačkou. (Ano, už píšu ajtačkou, protože si lidi stěžovali na to, proč píšu divný „ITák“.) Z nějakého důvodu jsme se dostaly na téma štěstí v práci a její nutný smysl. Jako recruiterka bych tohle neměla psát, ale nemůžu si pomoct. Ta lehká ironie prostě přijde se zdravým rozumem po nějaké době v práci. 🙂

Kolik z vás fakt věří na to 100 % štěstí v práci? Že musíte najít práci, která vás baví, bude vám dávat (vyšší) smysl, budete se u toho tlemit celý den/měsíc/rok, a budete hrozně sluníčkoví? Kolik prací už jste vystřídali, abyste našli tu nirvánu? A když už jste ji našli, jak dlouho si myslíte, že v ní ještě budete?

V Hubu jsem minulý rok zahlédla docela často workshopy na téma „Jak být šťastný v práci?“ Letos jich bylo znatelně méně. (Nebo mám jen selektivní vnímání.) Čím to je? Že by lidi konečně pochopili, že štěstí v práci neznamená tlemit se 8h denně?

Setkávám se v práci s různými typy lidí. Většinou jsou to ajtáci, podnikatelé nebo recruiteři. Množství přesně v tomto pořadí od nejvíc, po nejmíň.

Myslím, že ajtáci, zvláště ti dospělejší (neříkám starší, protože věk rozhodně není známka dospělosti), mají celkem zdravý přístup k tomuto tématu. Na začátku trochu šílí. Hledají se. Střídají práci tak rychle, jako vznikají nové JavaScript frameworky. Někteří mají rádi svou práci a vidí v ní smysl. Někteří to berou opravdu jako jen práci. Udělají tu práci dobře, ale nepředřou se. Smysl života vidí někde úplně jinde: rodina, sport, jiné koníčky. Práce je jen způsob obživy. Kdyby mi tohle někdo řekl před 4 lety, tak se zhrozím a ukážu na něj prstem. Už nějakou dobu ale chápu, že na tomto způsobu myšlení není nic špatného.

Recruiteři – tam jsou 3 skupiny. Ti, co opravdu prodávají ten dream job a asi tomu i věří a jsou sluníčkoví. Ti, co přistupují ke své práci s pragmatismem – kandidát bude v práci přiměřeně spokojenější a šťastnější než v té nynější, ze které chce utéct. Ta práce mě celkem i baví. Té poslední skupině je to jedno, jen hrají šachy. Já se pohybuju na pomezí první a druhé skupiny. Nejsem sluníčková a věřím v dobrou práci. 🙂

U podnikatelů je to trochu těžší. Kdyby nevěřili svému businessu, svým schopnostem, tak by ten business asi nezakládali. Nebo moment… Furt je tam ten motivátor peněz! Každý z nich je takový individuum. Nemůžu házet do jednoho pytle. Ale většina z nich začíná s úmyslem, že změní svět, i kdyby to měl být jen další eshop (nebo personálka :D)

Tak co dělat, abyste úplně nevyhořeli? Věřte mi, že ty stavy stejně přijdou. Ať máte práci snů nebo ne. Mladí lidé, neříkám všechny, mění často práci, protože si myslí, že musí najít přesně tu, která je bude bavit. Ale upřímně, těžko vás bude bavit nějaká práce, když jí nedáte aspoň rok až dva na to, abyste si na ni zvykli a našli v ní kouzlo. Taky jsem zjistila, že je celkem jedno, co děláte. Když máte rozumný šéfy a dobrý kolektiv, tak i blbý vyplňování tabulek se stane něčím přežitelným.

Dalším krmičem tohoto tému jsou média. Slyšíme kolem sebe pořád příběhy o tom, jak nějaký 16-letý chlapec hacknul a ukradl fily Applu a dostane u nich díky tomu práci. Jak se někdo stal slavným, protože to nikdy nevzdal a vždy šel za svým snem. Jako ono by to bylo hezký, kdybyste věděli, co je ten sen. Když ale ani ten sen není jasný, pak je to docela blbý ho následovat.

Teď trochu zním jako týpek, co napsal „So good they can`t ignore you“. (Celkem dobrá kniha. Na můj vkus moc zdlouhavá.) S nějakými jeho názory souhlasím. Člověk musí pracovat tvrdě, když něčeho chce dosáhnout. Můžete aspoň zkusit najít zalíbení ve své současné práci. Ale ani to follow your passion bych nezavrhovala, když víte, že na to máte dost píle, trpělivosti, ctižádosti, znalosti, chuť neustále se vzdělávat a inovovat, odlišit se od konkurence, nevzdávat se po několikátém fuck-upu, ale upřímně taky trochu toho štěstí. Ale když jste průměrný člověk, s průměrnými schopnostmi, a o věcech dokážete jen mluvit, přiznejte si, že další George Clooney zkrátka nebudete.

Rozhodně se ale nemusíte cítit blbě. I když vidíte ve svém okolí, jak jsou lidi prací štěstím bez sebe – něco může být pravda, něco ne. Lidi to občas přehání na těch sociálních sítích. Nebuďte z toho v depresi a dejte unfollow, případně unfriend. 😀

A než skončíte v současné práci, zeptejte se sami sebe:

• „Co mi vlastně chybí/vadí/přebývá?“
• „Chci změnu nebo jen změnu pro změnu?“
• „Opravdu mi ta současná práce už nic nemůže dát? Zkusil/a jsem ji nějak ovlivnit? Dal/a jsem do toho opravdu všechno?“
• „Skutečně musí moje práce plnit vyšší poslání nebo to může být jen prostředek k vydělávání peněz?“
• „Opravdu si můžu dovolit opustit svoji stabilní práci a jít za tím neurčitým snem – „Chci být v práci pořád šťastná?“

Byla by tam ještě spousta otázek, ale to jsou zatím jediné, které mě napadají v tuhle noční hodinu.

Jen dodám nakonec poznámku pro mé přátelé, co se zabývají tímto tématem. Rozhodně nezavrhuju koncept štěstí v práci. Nemyslím si však, že je možné být pořád šťastný v práci. Člověk vyhoří a pak se zase znova narodí. Aspoň to tak bylo v mém případě. Po fázi vyhoření-deprese následovalo období filosofování „Proč?“ až nakonec k současnému zenovému stavu „Proč ne?“. Aneb jak nám popřála kamarádka: „Stay vyzenovaný forever!“

Taky to znáte? Jdete z práce domů. Těšíte se na těch 40 minut ticha se sluchátky v uších, kdy jste v MHD, pozorujete ostatní lidi, občas se jim smějete, nebo si čtete knihu, chytáte si pokémony a najednou si k vám přisedne někdo známý a začne si s vámi povídat. Vy cítíte tu povinnost mu to oplatit, takže celou cestu mluvíte o počasí, smalltalkujete a když nastane ticho, tak je to oběma trapný, takže si zase vymyslíte nějakou větší blbost, než kterou jste řekli před chvílí.

Já se těmto situacím snažím vyhýbat tím, že čumím celou dobu do mobilu, a když zahlédnu někoho, koho bych měla znát, tak do toho mobilu čumím ještě intenzivněji. V koutku své černé duše doufám, že si mě ten dotyčný nevšimne a budu mít klid na celou cestu. Nebo když odcházím z práce, tak se snažím odejít tehdy, kdy nikdo jiný neodchází. 😀 (Není to nic pro vám holky, jen mám ráda svůj klid v MHD.)

Já vím. Zní to blbě. Zvláště když dělám v oboru, kde je intenzivní kontakt s lidmi. Nevím, jestli to někdo taky řešíte, ale čím déle jsem v náboru, tím méně jsem sociální. Jsem přecitlivělá na hloupé lidi, na zbytečné small talky a na neefektivní využití času. Taková ta doba, kdy jsem sedávala v kavárnách, klábosila o něčím životě, už jsou tytam. Když se někdo se mnou chce sejít, vyměním si s ním několik emailů, abych zjistila účel setkání a jestli mi to bude stát za to věnovat mu čas.

Projevuje se to i v osobním životě. Naštěstí je manžel úplně stejný asociál, takže když si nemáme co říct, oba dva koukáme do mobilu nebo hrajeme Nintendo. Myslím, že články typu – neměli byste držet mobil v ruce celý den, kazí to vztahy – jdou velkým obloukem kolem nás. Ale co potom, když jsme u příbuzných na návštěvách? Absolutně nevím, o čem si s nimi mám povídat. O práci nemůžu, kdo není v oboru, tak tomu stejně nebude rozumět. „Co jsi dělal minulý víkend“ nebo „Cos viděl ve čtvrtek v kině?“, to se probere za 5 minut. Pak tam jen sedím a čumím. Vymýšlení témat na rozhovor mi zabírá ohromné množství energie.

Kdo mě znáte z konferencí nebo meetupů, tak si nejspíše řeknete, že popisuju úplně jiného člověka. Ale na těchto akcích jsem ve svém živlu. Vím, o čem s ajťáky mluvit, co je nového, nějaké drby, články z IT světa, TV série z Netflixu, tahle firma, tamta firma, tenhle a onen člověk, jak mě ajťáci štvou atd. 😀

Mezi normálními lidmi jsem největší introvert světa. Neřeknu za celý den třeba ani slovo.

Takže mám pár dotazů.

• Jak řešíte tyto situace, kdy si nemáte s tím člověkem co říct, ale stejně tam musíte sedět a bavit ho?
• Je na to napsaná nějaká dobrá kniha, ve které by byly vyjmenovaná témata na small talk?
• Kdo zažívá stejný problém v recruitmentu? (To jen abych se necítila sama blbě.) 😀
• A jak se dá mysl přenastavit tak, aby si myslelo, že small talky jsou dobrý a neubírají mi energii?

A nejde o to, že bych lidi neměla ráda, takže doufám, že nikdo nepřijde s tím argumentem „Když máš ráda lidi, tak to jde samo.“

Naše skvělá kolegyně Lenka se dostala na svou dlouho vysněnou stáž a rozhodla se odejít. Přejeme ji hodně štěstí a ať se jí v nové práci líbí. Na druhé straně jsme trochu smutné, protože už ji nebudeme mít v týmu.

Hledám za ni proto náhradu na pozici IT Researchera na part-time i full-time.

Kdybyste o někom věděli: pozitivní, energický, spolehlivý, důvěryhodný a rychle se učící, tak prosím směřovat k nám do týmu. Všechno naučíme a ještě víc.

Businessu je hodně. Máme spoustu zajímavých projektů/klientů. Chodíme na různé akce, IT i non-IT. Nudit se nebudete.

Náplň práce?

• Učit se základy IT, abyste věděli, s kým máte tu čest.
• Hledání, kontaktování kandidátů online i offline
• Chození na meetupy, konference a večírky

Hledáme někoho, kdo

• Nebere věci tak vážně
• Má smysl pro (černý nebo ironický) humor
• Snese trochu toho stresu
• Nevzdává se po prvním až x-tém neúspěchu
• Kdo si najde cestu k tomu mít rád recruitment a dělat ho se srdcem.

Někdo se ptal minule na benefity

• Skvělý tým (Zažily jsme spoustu společných zážitků v práci i mimo práci)
• Neomezená dovolená (Fakt jakože neomezená, ale nesmí to samozřejmě ovlivnit tvoje výsledky)
• Absolutní flexibilita v tom, kde a kdy pracuješ (No absolutní ne, někdy se musíme taky vidět osobně, že jo. 🙂Většinou v úterý.)
• Občerstvení v práci (máme Senchu, Vietnamskou kávu a spoustu dobrůtek z našich cest i z Hubu)
• Gurmánské firemní akce (Máme rády dobré jídlo. Takže se naše akcičky bez toho nikdy neobejdou. Navrch můžu nabídnout kurzy vaření vietnamské kuchyně 🙂

Podrobnosti ráda povím osobně/po telefonu. Co bude vyhovovat víc na první představení. Máme nějaké stoly v Impact Hubu, Praha 5.

LinkedIn nebo CV posílejte na luu.ly@3queens.cz.

PS: Silná játra třeba taky nejsou k zahození.

 

Od té doby, co vyšel článek v Hospodářských Novinách, tak se mě každý, kdo to četl, ptá na to velké množství oslovených kandidátů. „Kamarádi“ na Facebooku se ptají ze srandy, jestli fakt spamuju 500 lidí až 1000 lidí. Odpověď je „Ano.“ Když tomu chtějí říkat spamování, tak klidně. Ale abych uvedla na pravou míru, proč tato čísla.

Ve firmě je nás 5, co aktivně oslovujeme kandidáty. Když máme štěstí, najdeme každá z nás denně 50-70 kandidátů na různé pozice, které hledáme. Když nemáme štěstí (nebo energii), tak jich může být denně jen 20. Průměrně týdně to vychází na 100-350 kandidátů * 5 to je 500-1750, což ve výsledku vypadá fakt jako hodně oslovených. Ale věřte, že ve finále to je pořád málo ve srovnání s některými jinými agenturami.

Proč to tak je? Proč neoslovujeme jenom ty, kteří by se přesně hodili na tu pozici a ostatní nechali být?

1. Oslovujeme lidi, kteří se hodí nebo se mohli hodit na pozice od klientů. Ale někdy poptávka od klienta zní – najděte nám Backend vývojáře, na technologiích nesejde, musí se chtít naučit NodeJS.
2. Oslovíme těch pár lidí, kteří se přesně hodí na tu pozici, ale napíšou zpět, že nemají zájem, nechtějí měnit nebo nenapíšou vůbec. Máme se na to vykašlat? Samozřejmě, že ne. Takže se snažíme vyhledat ještě další kandidáty, kteří nesplňují na 100 %, ale budou se chtít doučit (většinou je to dokonce lepší match). Přitom někdy narazíme i na některé, které se úplně pro tu pozici nehodí, ale to přece člověk nemůže zjistit jen ze CV/LinkedInu.
3. U některých klientů jsou pozice duplikované. Třeba teď hledám 20 C# vývojářů. Kdyby šlo udělat – oslovím 20 C# vývojářů, ozve se zpět 20 a 20 jich dosadím, už bych šla dávno do důchodu.

To je vlhký sen každého recruitera, ale bohužel, realita je trochu jiná. Oslovíme 20-70, z toho ozve zpět tak 2-5 lidí, z toho projde pohovorem 1 a ještě není ani jisté, jestli vezme nabídku od klienta. A my jsme koneckonců business jako každý jiný, takže nemůžeme přestat a musíme pokračovat.

Naše práce je o to těžší, když recruiteři mají tak špatnou pověst tím, že posílají generické emaily na všechny strany. Takže jak je to s těmi generickými emaily?

Dostala jsem nejeden i já v poslední době, jestli nechci dělat Ruby vývojáře. Na Rails girls jsem byla před 3-4 lety. Nepamatuju si z toho nic. A to mi psali lidi, kteří dělají recruitment už několik let. Člověk by čekal, že budou dělat aspoň rozdíl mezi IT vývojářem a IT recruiterem, ale ne…

Takže rozhořčení z generických emailů chápu. Kdybych dostávala tolik generických zpráv/emailů týdně, taky bych se z toho zbláznila. Nicméně, není třeba se kvůli tomu chovat povýšeně jako namyšlený kokot.

U nás jsou ty emaily z 90 % copy paste taky. Nicméně si dáváme pozor na to, co copy pastujeme. Jsou to na příklad obecné informace o klientovi, technologie, finance, lokalita, počet lidí v týmu a vše, co by mohlo být na klientovi zajímavého. (Nebo někdo snad víte, jak by se dalo 1000x jinak popsat „Data analytics platform“?)

Co připisujeme k emailům a zprávám, jsou správná jména 😀 (přiznám se, když nedávám pozor a dělám víc věcí najednou, tak oslovím Martina, Michale. Tyhle 2 jména se mi z nějakého důvodu furt pletou!). Když se v profilu dozvím, o co se zajímá, tak přidám i důvody, proč by ta firma pro něj/ní mohla být dobrý match. Když vidím, o co se dotyčný/dotyčná zajímá, zmíním se v tom emailu o tom tématu, třeba vaření, Vietnam a její kuchyně, Sapa tripy, kočky/psi. To se pak lépe navazují různé konverzace.

Samozřejmě, nejlepší způsob hiringu je udělat si dobré jméno a pak nám kandidáti píšou sami od sebe nebo dají někomu doporučení. Pár kandidátů už jsem stačila 2x někam dosadit. Vždycky se ozvali sami, že hledají, ať jim něco najdu. Zatím jich ale není tolik, aby mě to uživilo, takže budeme muset pokračovat dál s oslovováním většího množství kandidátů. Snad jsem tímto zodpověděla na dotazy některých z vás. 🙂

Letošní mDevCamp byl fakt nářez! Přiznám se, že jsem neměla vysoká očekávání. Pro ty z Vás, kteří ještě nevíte, mDevCamp je největší konference pro mobilní vývojáře ve Střední Evropě.

5 let brouzdám po konferencích. Kam jdu, tam jsou známé tváře. Hodně známých tváří. Ale za boha si nemůžu zapamatovat jména všech lidí. A i když se mi pak představí a řeknou, že jsme se viděli před několika lety na jiné konferenci, tak jen strčím hlavu do písku a zamumlám vysokým provinilým tónem něco ve smyslu: „Promiň, já mám fakt špatnou paměť!“ Správná omluva by spíše měla znít „Promiň, snažím se už léta zapamatovat si celou LinkedIn databázi s fotkami. Trénink jde pomaleji, než jsem čekala. Mám co zlepšovat!“

Nicméně letošní mDevCamp jsem prožívala jako jeden z těch prvních. Jdu dovnitř, vyhlížím známé tváře, ale kromě Djelky a pár dalších známých, jako třeba Radek od čaje, nikoho nepoznávám. Jak je tohle možný? Pravda, na mDevCamp jdu teprve podruhé. Ale myslela jsem si, že se lidi na konferencích opakují… Tak asi ne! Úplná paráda!

Po ránu je člověk lehce rozespalý, trochu stydlivý a moc hladový na to se seznamovat s cizími lidmi. Nejlepší strategie je – dát si kofein, jídlo a rozmluvit se se známými lidmi. Djelka se o rozmluvu vždycky postará. Našly jsme taky známou tvář a přidáváme se ke konverzaci. Odbíjí 9am, jde se na Keynote.

Celý mDevCamp zahajuje český Jedi Daniel Č-č-čech hrou Beat Saber. Top VR hra v poslední době. Video slečny, která drží v rukou červený a modrý laser meč, zná celý svět. Až snad donedávna jsem se dozvěděla, že tu hru má na starosti Split s Lokimanem ve spolupráci s Jardou Beckem. K tomu se dostaneme později. Po krátkém show, nastupuje na podium Šraky (Michal Šrajer), který nezapomněl zmínit, že letošní mDevCamp bude opravdu Top Notch! Po něm už následovaly keynoty pro letošní mobilní svět.

Na začátku 1. keynotu Peter Steinbergera se stal takový malý fuck-up. Řečníkovi se na obrazovce zobrazil celý slide s textem, který měl říkat. Ups! Vypněte to někdo! To se nemělo stát! Chudák Peter tam pak jen stál a čekal, až se všechno zase rebootuje. Situaci zachránil Daniel, který z celé situace udělal zase jednu velkou show, takže nakonec to byla jen legrační příhoda. Další keynoty už šly hladce.

Na konci ohlašovali ještě společenskou hru – mDevCoinExchange! Každá dostal na začátku na svůj účet určité množství coinů a je na něm, aby je pak nasbíral a dostal za ně věcné ceny. Od drona po nějaké vouchery na letenky, SD karty, až po karabinky a gumovou kachnu do koupele. Mimochodem úžasná hra na seznamování. Vždycky jsem mohla hrát hloupou a zeptat se těch chytřejších, jak se to dělá… No, vlastně jsem to ani moc nehrála. 🙂

Po keynotech jdeme ven a já objevila nenápadný stánek Webexpa. Šárka s Evou tam servírovaly na tajňačku domácí malinovou limonádu s Havanou nebo Bacardi. „Holky, uděláte mi, prosím, jeden?“

This is the end, as you know it!

V jedné limče bylo půl panáku, ale když jich pak máte postupem dne 8, je to celkem znát. Každopádně mě tato nízká hladina alkoholu v krvi udržovala ve stále dobré náladě a mnohem lépe se mi seznamovalo s lidmi. V kombinaci s mDevCoiny to bylo dokonalý.

Místo abych říkala „Čau, já jsem Luu Ly. Co děláš? Spojíme se na LinkedIn?“, tak jsem říkala: „Čau, umíš hrát ty Coiny? Nehraješ? A pošleš mi je všechny?“ 😀 Soutěživost se neskryje.

Celé dopoledne jsem proto strávila sbíráním coinů u stánků. Snížila jsem se k tomu, že jsem si u Nodes nasadila na hlavu punčocháče s tenisákem a shazovala pechovky piva na zemi, abych dostala mizerných 50 Coinů. Microsoft byl mnohem štědřejší a dali mi za test 500 coinů. Kromě toho tam byl ještě Pacman od Jetbrains, nějaká hra v MSD, kde taky rozdávaly hodně peněz, ale nějak jsem to nestihla a za Beat Saber chtěl snad Split ode mě ještě poslat nějaký Coiny za jednu hru. 😀 Pche! Celkem jsem si vydělala asi 2000 Coinů, ale většinu z nich jsem si vyžebrala od ostatních.

Každopádně jsem se přitom skvěle seznámila s lidmi, které jsem ještě neznala, nebo aspoň jsem si myslela, že je neznám, ale přitom už jsem je měla znát. Když jsem domluvila, byl už oběd. Výborné jídlo. Celkem dobře zorganizované. Příjemný servis. Nemám co vytknout.

Z odpoledne si pamatuju jen na prezentaci Splita a jeho Beat Saber. Jak jsem říkala, v současné době Top Notch VR hra. Vyprávěl o tom, jak na ní pracoval s Lokimanem 3 roky. Design, barva, pohyby, jaký je rozdíl mezi mobilním vývojem a vývojem pro VR, fakt dobrý! Už, už ji chtěli na poslední chvíli odložit na stranu, ale jejich kamarád je přesvědčil, aby se k ní vrátili. Když viděl Jarda Beck[1] jejich první ukázku hry, tak se sám nabídl, že jim udělá hudbu. Na game konferenci v US jim nabízely spolupráci firmy jako Sony, Google, Samsung, prostě velcí hráči ve VR světě, což je naprosto úžasná věc! Prodali už přes 150 000 kopií, což jsou opravdu nemalé peníze, ale čekají, že prodej ještě poroste. Na marketingu utratili 0 peněz. Na Splitovi se mi líbí nejvíc ale to, že i přes všechen ten úspěch z něj není namyšlený kokot. Fakt příjemný člověk!

Upřímně jsem se po téhle prezentaci zase venku rozkecala, takže jsem jiné už neviděla. Podívám se pak na záznamy, až budou.

Každopádně letošní mDevCamp předčil moje očekávání. Dobrá organizace, skvělý nápad s mDevCoinExchangem a umělou machinací s trhem Centrální autoritou (Viď Jiří a Davidové?! :), chutné jídlo, skvělé doprovodné hry a celkem dobrý ceny. Sice jsem přišla pozdě, a nakonec jsem si odnesla jen 12 karabinek, 1 deštník, 1 termosku a 2 gumové kachny… ale těch nových zajímavých lidí, které jsem tam potkala, to je k nezaplacení. Už se těším na další ročník!

[1] Jaroslav Beck má na svědomí hudbu pro Overwatch, World of Warcarft, Battlefield, Iron Man 3 a spoustu dalších fakt cool věcí.

Včera mi vyskočil na Facebooku článek o tom, jak Mews Systems získalo 6 milionů EUR v series A investicích. Cloudový systém pro property management. Super věc.

Online check-in, na recepci se nemusí čekat na dlouhý proces check-inu a může se probírat třeba program dnešní opery, uklízečky nemusejí nosit s sebou papíry a škrtat si pokoje (šetření lesů), vidíme hned obsazenost pokojů, který pokoj je, za jakou cenu, kolik hotel vydělává, účetnictví, no prostě vše, co hotely potřebují s opravdu user-friendly UX/UI. Pro hoteliéry doporučuju se podívat na Demo video.

Musím ale říct, že mi trochu zaskočilo, když jsem četla článek. Nečekala jsem až takový úspěch. Pro Mews jsem hledala kandidáty již v minulé práci, ale z nějakého důvodu jsem měla zafixováno, že bylo pro ně fakt těžké někoho najít. Nevím, čím to bylo.

Když jsem se na Develu minulý rok seznámila osobně s Jirkou Helmichem (Head of Dev v Mews), padl návrh, že bychom jim mohli hledat kandidáty. Byla jsem velmi skeptická a taktně jsem odmítla s tím, že nemáme kapacitu.

Jirka to nevzdal a řekl Richardovi (Co-founder Mews), aby se mi ozval. Podpásovka! Kdo jste měl tu možnost se setkat s Richardem, tak víte, o čem je řeč.

S Richardem jsem se samozřejmě potkala na kafe. Proč ne? Seznámím se se zajímavým člověkem, pokecáme, já ho zase taktně odmítnu a bude pokoj.

„Čau, já jsem Richard…“

Po zhruba 15 minutách už mi lehce praskala hlava z toho, co mi všechno Richard zvládl říct.

„Joo, prosím tě, dej mi smlouvu. Podepíšu cokoliv. Jen už přestaň mluvit!“ 😀 (Myšleno v dobrém samozřejmě. Richard vymluví díru do hlavy každému. Ale s Jirkou si to ještě vyřídím.)

A tak začala naše mise hledání JS a .NET vývojářů pro Mews.

Musím říct, že to bylo celkem úspěšné pro backend tým. .NETáci, co tam nastoupili, vypadají spokojeně. No, ten frontend teď trochu drhne. Ale jsem si jistá, že Vojta zvládne zaujmout svými „matfyzáckými vtipy“. Jejich večírky a BBQ, snídaně a pizzové obědy s Mattem (CEO), alcohol a alcohol-free ledničky se nesmějí též opomenout.

Ale to jsou pořád takové povrchní věci. Nejdůležitější je tým a produkt.

Produkt – teď jsme se přesvědčili, že dává smysl a je o něj zájem.  V developmentu se starají i o přístupné API rozhraní a s celou řadou již existujících integrací, anebo čímkoliv, co se dá napojit na Zapier, je jen na hotelích, kam díky automatizaci posunou svůj business. Mně osobně se líbí „Mews Operator“. Je to jako check-in appka na letišti.

S vývojářským týmem jsme se potkali. Chytří, přátelští, rozumní lidi, od kterých se dá leccos naučit. (Neříkám záměrně kluci, protože mají v týmu snad dokonce 3 holky – 1x BE, 1 FE a 1 QA!) Není to úplně špatné místo pro práci, což?

Nějaká fakta o Mews:

• 100 lidí ve firmě, v IT týmu 27
• Officy: Praha (Ipák), Londýn, Amsterdam, + lokální sales
• Hodně matfyzáků, ale není old-boys club
• Mews Blog: https://www.mewssystems.com/blog/
• Nejdelší firemní akce: 3denní summer outing pod Ještědem (coming soon)
• Průměrná spotřeba piva, kafe a energy drinků? Tak velká čísla se sem nevejdou 😀

Dlouho jsem nic nepsala. Omlouvám se za to, ale nějak v poslední době je nouze o zajímavé události a psát motivační citáty se mi fakt nechce. Ale o tenhle zážitek se musím podělit. Není to z náboru, ale z cest. Doufám, že nevadí. 🙂

Jsme ve Vietnamu. Zase. Tentokrát na pozvání mého bratránka, který bude mít svatbu. Kdo jste byl na nějaké vietnamské svatbě, tak víte, že minimální počet hostů činí cca 200–300 (malá svatba), střední svatba pojme tak 500 a takové běžné, větší svatby, tak kolem 1000. Bylo nám slíbeno původně 2000 hostů. Nakonec jich bylo jenom 1200. Trochu zklamání, ale tak, co se dá dělat…

Ráno jsme museli vstát v 6h, protože se jelo pro nevěstu. Teda my nejeli. Jinak bychom museli vstát tak v 5h a jet bez snídaně. To fakt ne! Strejda s tetou a ostatní rodinou (babička, dědeček z ženichovi (naší) strany a další) se v 7h ráno sebrali a jeli všichni společně v autech a motorkách pro nevěstu. Docela mě nakonec mrzí, že jsem to promeškala. Chtěla bych vidět, jak v těch šatech a oblecích kličkují ulicemi Hanoje.

Dojeli pro nevěstu k ní domů. Vyzvedli společně s jejími příbuznými a jeli zpět k ženichovi. Tam byla už celá místnost nachystaná z předchozího dne na velkou návštěvu. No, my dojeli o 15 minut později než všichni ostatní. (Ale ve vietnamské kultuře se říká, že ti nejdůležitější přichází poslední. Hehe. No dobře, tak nic! Jsme jen líní a pomalí!)

30 stupňů, vysoká vlhkost, slunce. My: silný oblek a dlouhé šaty. Když jsem se pak koukala na ostatní, co měli na sobě, litovala jsem, že jsem tak overdressed. Měla jsem si vzít krátké koktejlky na pláž a nikomu by to nevadilo. Mít teď košili, tak by se mi vytvořily velké koláče sledovanosti.

Je 8:45. asi 60 lidí nacpaných do přízemního patra domu, uvnitř i venku. Jakmile nás posadili ke stolu se starými babičkami, ihned nám na stůl nasypali kopeček dýňových semínek a nalili vietnamský čaj. Na stole tyčinky a sušenky. Pak přišlo na řadu seznamování. Tady jsme se dozvěděli, že rodiče nevěsty mají dohromady 13 sourozenců (plus oni 2 = 15 sourozenců celkem. Šílený!). No tak proč ne?

Rodiny začaly říkat přípitky. Rodina ženicha zastoupená dědou přála novomanželům hodně štěstí a zdraví do společného života, rodina nevěsty něco v podobném duchu a aby nevěstě prominuli její případné nedostatky… Pak šli ženich s nevěstou nahoru[1] na „Le Gia Tien“. To znamená představit se nebesům a pozdravit je, že je všechno v pořádku, pokud jsem to správně pochopila.

Vrátili se. Nevěsta s ženichem začali obcházet stoly. Nevěsta s konvicí čaje a ženich s balíkem cigaret. Čaj všem, cigarety mužům. Každý si musel vzít, i když nekouřil. Bylo to pro budoucí bohatství novomanželů.

Zhruba v 10h sedánek skočil. Hosté se naložili na minibusy a jeli na místo činu, asi 600m od domu.

Hlavní sál byl přísně rozdělen na 2 strany – ženichova a nevěstina. Centrem toho všeho bylo podium, na kterém se bude stát nevěsta s ženichem a jejich rodičové. Venku byl pak photo point, kde nevěsta s ženichem byli snad celou dobu, kromě času na podia, aby se všichni s nimi vyfotili. U vstupu do sálu stáli rodičové novomanželů, aby přivítali těch zbývajících 1140 hostů. Každý stůl byl servírován pro 10 lidí. Když se zaplnil, servírovalo se jídlo. Tak jdem zabrat stůl.

Máma využila příležitosti a vzala mě zdravit každého příbuzného a známého, který se tam vyskytl. A že jich bylo! Fila jsem usadila vedle pána, co mluvil rusky a byl klid. V pozadí se zpívalo, tancovalo, byl tam uvaděč, který všem říkal, co bude dále na programu dne. Největší atrakce celé akce byl stejně 2metrový Fil s vyholenou hlavou a copánkem. Všichni nestoudně vejrali a vůbec jim to nepřišlo divný.

Někdy v průběhu toho ženich zazpíval live nějakou love song, aby přivítal nevěstu na podium.

Nevěsta s jejím tátou přicházejí k podiu, všichni usměvaví a pak se všichni 3 objímají najednou. Trochu zvláštní situace, ale asi je to tady normální. Nevěsta a ženich jdou na podium, zahraje se jedna romantická písnička a pak se zahraje Svatební pochod od Mendelsohna a na podium přicházejí rodičové novomanželů. Eeeeh, what?!

Zase další proslovy. Všichni kolem jsou šťastní a usměvaví. Babička se strejdou sbírají obálky (s penězmi). Hosté dojedli. Takhle rychle se zvednout od stolu jsem snad ještě nikoho neviděla. Dojedlo se a všichni synchronizovaně vstali a odešli. Kdo nedal obálku, tak cestou ven ještě nastrkal do připravených boxů. Až nakonec zbyly poslední 2-3 stoly s nejbližšími příbuznými. Ženich s nevěstou si konečně sedli a mohli se najíst, napít. Rodičové vesele dál pokračovali v pití vodky, která zůstala nedopitá od hostů. 14h odpoledne. Konec svatby. Jdeme na odpolední siestu.

[1] Domy ve Vietnamu mají většinou malé pozemky. Pozemky jsou drahé, takže se staví do výšky. Zmíněný dům má 4 patra. Oltář je až v posledním patře.

DISCLAIMER: Tenhle článek je v mnoha ohledech silně politicky nekorektní. Pokud by se to dotklo Vaší křehké osoby, doporučuju ho nečíst a pustit si Cimrmana.

Vietnamců je v IT oboru čím dál víc. (Ale furt je jich málo oproti počtu těch, co se rozhodnou dělat Amway a podobné věci.)

Jsou všude. Jeden si založí startup (Avocode), druhý si odjede do US za Facebookem, třetí se přeorientuje ze sales na vývoj. Je to úžasné pozorovat, jak si i IT obor získal Vietnamce na svou stranu.

Na LinkedInu je jich také dost. Na rozdíl od Evropanů jim nevadí, že občas dostanou nějakou tu dobrou nabídku. Aspoň se pak můžou pochlubit doma rodičům a ukázat jim, že hodiny hraní počítačových her v jejich dětství se vyplatilo. A že jedničkáři/ky teď prodávají pojištění na Sapě.

Tyva, teď jsem si naklepala hřebík na rakev. Byla jsem taky jedničkářka. A spousta mých (docela úspěšných, co neprodávají pojištění) přátel také. Beru zpět. 😀

Každopádně jsem se chtěla jen zastat těch dětí, které bavily počítačové hry, a posunuly to tím správným směrem – IT. Zahrnuju do toho vše, od vývoje, až po testování, DevOps, UX/UI design a další podoblasti v IT.

„Děti, hrajte dál, ale pak toho robota taky hezky postavte, jinak jsou ty hry k ničemu.“

Ale zpět k dilema, které mám. Největší problém mám s jazykem. Absolutně nevím, jestli na ty černovlasý jedince mám mluvit vietnamsky, česky nebo anglicky.

Moje vietnamština je hrozná. Kulhá jak gramatikou, tak i slovní zásobou za oběma zmíněnými jazyky. Ještě do toho musím odhadnout zhruba věk toho člověka, abych ho správně oslovila „anh“, „chi“ nebo „em“, abych se náhodou nikoho nedotkla.

Většinou je to teda „em“ = mladší sestra nebo mladší bratr. Taky už nejsem nejmladší. Moje generace 8x – Itáků z téhle doby spočítám na prstech jedné ruky. S přimhouřeným okem pak můžu vytáhnout ještě tu druhou. (Počítám jen ty, co jsou v ČR. Ne po celém světě. Na ty by mi nestačily na vlasy na hlavě.)

Když chci pak použít češtinu, tak nevím, jestli mám vykat nebo tykat. Je tak hrozně divný Vietnamcům vykat, když jsem taky Vietnamka. Zní to tak formálně a cizácky, až si připadám jako běloška.

Poslední instance je angličtina, která je ale fakt divná, když oba dva mluvíme česky i vietnamsky. Naše dva rodné jazyky. Proč do toho tahat AJ?!

Udělala jsem si v tom proto systém. Dělám to podle nálady a počasí. Když je venku polojasno až jasno a mám dobrou náladu, tak všem tykám, nebo nadhodím lehké „Ahoj anh“ a pak pokračuju v češtině s tykáním.

Když je venku zataženo, prší nebo dokonce sněží, na náladě nezáleží. Všem vykám a používám češtinu. A někdy k tomu přihodím i anglická slova.

Statistiku jsem si zatím nedělala. Co funguje líp, jestli čeština, vietnamština nebo angličtina. Budu jen doufat, že ta další generace bude mít ještě horší vietnamštinu než já, a lepší češtinu než jejich rodiče, a angličtinu jako native speaker, abych nemusela pořád prožívat tyto těžké chvíle.

Možná znáte ten pocit, kdy se vám nechce z postele. Co takhle pak nechuť vylézat ven a jít do práce? Napsat jeden email, blogpost, který vám většinou trval 5–15 minut, vám trvá hodinu, a ještě přitom uděláte několik chyb. Vaše kreditka brečí, protože máte neustále chutě nakupovat věci, které absolutně nepotřebujete, jako třeba páté plesové šaty, které vezmete jednou na sebe, a víte 100 %, že nikdy jindy už je nepoužijete.

Tak všechno tohle dohromady jsem měla a dělala v prosinci 2017. Ano, nestydím se to říct.

Připadá mi v poslední době čím dál více vyhypované téma „Jak být šťastný v práci 8 hodin denně“. Měli jsme na toto téma desítky přednášek, jak od psychogů, tak i „a la profíků“. Viděla jsem v Impact Hubu pořádat workshopy na „jak být šťastnější v práci“, „jak najít smysl svého života“, nebo „5 věcí, které musíte dělat, abyste…“. Na Forbesu stovky článků od stovek moudropudných manažerů a HR/PR lidí, kteří dávali zaručené rady, jak najít to „ONO“. Do konce mi začali z nějakého důvodu na fakebooku nabízet vzdálenou psychologickou pomoc na to, abych byla šťastná. Očividně! Asi jsem moc klikala tam, kam jsem neměla.

Co jsem slyšela na přednáškách – Jsou 4 věci, které potřebujete ke štěstí v práci – dobrý tým, výsledky, smysl a další rozvoj. Mám úžasný tým. Výsledky nikdy nebyly lepší za celé 2 roky existence 3Q. O smyslu mé práce by se dalo polemizovat, ale vždycky jsem věřila, že pomáhám ostatním se posouvat dál. A když to říkali i ITáci, kteří by s recruiterem nepromluvili, asi to do sebe něco má. Další rozvoj – ano, čím dál tím líp zvládám time management a spoustu dalších kravin, když už teda mám tu firmu.

I přesto… prosinec byl pro mě měsíc, kdy jsem nebyla schopná napsat pořádně ani email. Dělala jsem spoustu chyb. Kandidátům se mi nechtělo volat. Pak jsem na 2 týdny onemocněla a mozek jako by ležel na JIPce nehybný, bez myšlenek a bez života. Zkrátka, nebylo to štěstí v práci, i když všechna kritéria to splňovala. (Ano, platební karta brečela. Uspokojení z koupených věcí samozřejmě trvalo jen chvíli. Vše se pak vrátilo do předchozího stavu.)

Došlo to tak daleko, že jakmile jsem otevřela nějaký email, okamžitě se mi udělalo špatně a šla jsem si pustit film. Poslední článek, co jsem těžce vyplodila, buďme upřímní, nebyl nic moc. Když mi to Fil řekl, cítila jsem se ještě hůř. (Rozumějte – cítila jsem se jako ten největší loser na světě.) Ale věděla jsem, že nebyl dobrý. Vyplodila jsem ho z donucení, protože mi fakebook řekl, že už jsem dlouho nic nenapsala.

Pátek před Vánocemi jsem si řekla dost. Jestli nedokážu pracovat, tak nebudu. Vypla jsem email. Zaklapla macbook. Začala jsem připravovat jídlo na večer s mými nejbližšími. Od toho dne do konce roku jsem se párkrát podívala na emaily na mobilu, ale ani na jedno jsem neodpověděla. Prostě svátky strávené vařením, žraním, úklidem a sexem. Byli jsme jen doma nebo jeli za rodinou. Žádná elektronika, žádná práce, žádný smog novodobé technologie.

Najednou se mozek a energie začaly vracet zpět. Včera byl první pracovní den a stihla jsem vyřídit všechny resty před Vánocemi, a ještě něco navíc. Dobrá nálada z práce se vrátila.

Jak je to možný? Mám všechno, co bych si mohla přát. A stejně se vyhoření/deprese občas ukáže. Teď ještě v silnější podobě než kdy předtím. Co je se mnou špatně?

Jestli se ptáte na stejné otázky, přestaňte. Zjistila jsem, že čím víc se krmím články o štěstí, tím méně ho pociťuju. Každý vnímá štěstí jinak. No a co, že máme víc povinností než činností, které bychom chtěli dělat. Dělám spoustu věcí, které se mi příčí. Třeba chodím na poštu nebo na úřady. Dělám spoustu administrativy. Dostávám spoustu odmítnutí a spousta práce se musí udělat, než se dojde k výsledkům. A výsledky někdy ani nejsou.

Byla jsem na prezentacích, kde říkali, že když máme víc „musíme“ než „chceme“, je to automaticky špatně. Není to pravda. Ten poměr se mění s časem a okolnostmi. Neznamená to, že vaše práce je špatná a musíte ihned hledat něco nového. Když nejste pořád šťastní 8 hodin denně v práci, nehledejte hned chybu v sobě. Když se nedaří, tak se prostě nedaří. Samozřejmě, když to překročí nějakou mez, je na čase zvednout kotvy. Ale hledat ultimátní štěstí, kdy budeme v práci „Happily ever after“, je podle mě cesta do pekel.

Dělám teď chytrou, když už jsem v pohodě. Až budu zase v „downhillu“, tak se možná nechám zavřít do tmavé místnosti, jak to teď všichni dělají. 😀

PS: Psáno po 2 margaritách a sezení s Nelou.

Včera mi na facebook vyskočil obrázek, kde bylo jasné rozdělení „Average HR“, jakožto Průměrnou HR, a „Great HR“ jakožto „Skvělou HR“. Nedalo mě to a musela jsem se také sama ohodnotit, protože co má člověk lepšího na práci ve 2h odpoledne, že?

Come to work just for the paycheck vs. Love doing great work

Jsem na vážkách. Mám ráda svou práci, ale zadarmo bych ji určitě nedělala. Kdo by mi platil psychologa za ty psychické újmy, které občas mám z kandidátů nebo klientů? Next!

No desire to learn new things vs. Constant learner

Přemýšlím, co se teď učím nového. Zlepšuji se v time managementu a učím se čínštinu. Začala jsem praktikovat Pomodoro způsob dělení času, ale v delších intervalech. Hodina práce a pak půl hodiny čínský seriál, přičemž se učím čínštinu.

Don`t read vs read regularly

S donucením jsem se pustila do Terryho Pratchetta. Jsem na stránce 8. Velký progres! Ale tak naposledy před 2 měsíci jsem přečetla docela vtipnou knihu „Blázinec v Sillicon Valley“. Doporučuju všem, kdo se chce dozvědět více o start-upech, jejich financování, rozvoji a jejich konci.

Resist change vs. Embrace change

Tak tady s tím nemám absolutně žádný problém. Sice jsme se několikrát spálily, ale aspoň víme, kudy cesta rozhodně nevede.

Don`t plan vs. Plan for success

Neviděla jsem nikoho, kdo by plánoval „for failure“, ale dobře. Co to přesně znamená “plan for success”, když už jsme u toho?

Blame or justify vs. Takes responsibility

Jsem si jistá, že na určité věci působí energie vesmíru a nemůžu je nijak ovlivnit. Třeba že ten kandidát přišel v teplákové soupravě na pohovor, pod radou “smart casual dress code”. Moment, můžu! Sakra.

Poor health habits vs. Great health habits

Eeh… Naposledy, co jsem zkoušela cvičit každé ráno s Jillian Michaels, jsem po týdnu cvičení, onemocněla na 2 týdny. Myslím, že se vrátím zpět k občasnému Just dance a pravidelnému spánku do 7:30h.

Motivated out of fear vs. Motivated by a sense of excellence

Tady mám nečisté svědomí. Doufám, že mě můj tým nevyloučí z práce. Prý jsem moc velký cynik a neříkám dostatečně často motivační citáty.

Idea machine vs. Never contribute new ideas

Nápadů je spoustu. Jak je realizovat, to je druhá věc. Poslední nápad bylo vzít na pivo s klienty nějaké single kamarádky, když tam budou nějaké single ITáci. Ani jedna strana se na to moc netvářila. 😦

Poor teammates vs Team leader

Počítá se, když jsem firmu založila, a tím pádem jsem automaticky team leader?

A drag to be around vs. Fun to be around

“Don’t be a drag, just be a queen. Don’t be a drag, just be a queen.” Tohle snad mluví samo za sebe.

Love wasting time vs. Hate wasting time

Rozhodně mám dost času na to, abych ho investovala do tohoto obrázku. Nedokážu si představit, kolik času musel investovat člověk, který tohle porovnání dával dohromady.

Počkat! Už mi začíná Pomodoro. Jdu na tu čínštinu.

Ale jinak, samozřejmě se řadím mezi Great HR. Objektivně hodnoceno z každého úhlu. 😀 #facepalm