DISCLAIMER: Tenhle článek je v mnoha ohledech silně politicky nekorektní. Pokud by se to dotklo Vaší křehké osoby, doporučuju ho nečíst a pustit si Cimrmana.

Vietnamců je v IT oboru čím dál víc. (Ale furt je jich málo oproti počtu těch, co se rozhodnou dělat Amway a podobné věci.)

Jsou všude. Jeden si založí startup (Avocode), druhý si odjede do US za Facebookem, třetí se přeorientuje ze sales na vývoj. Je to úžasné pozorovat, jak si i IT obor získal Vietnamce na svou stranu.

Na LinkedInu je jich také dost. Na rozdíl od Evropanů jim nevadí, že občas dostanou nějakou tu dobrou nabídku. Aspoň se pak můžou pochlubit doma rodičům a ukázat jim, že hodiny hraní počítačových her v jejich dětství se vyplatilo. A že jedničkáři/ky teď prodávají pojištění na Sapě.

Tyva, teď jsem si naklepala hřebík na rakev. Byla jsem taky jedničkářka. A spousta mých (docela úspěšných, co neprodávají pojištění) přátel také. Beru zpět. 😀

Každopádně jsem se chtěla jen zastat těch dětí, které bavily počítačové hry, a posunuly to tím správným směrem – IT. Zahrnuju do toho vše, od vývoje, až po testování, DevOps, UX/UI design a další podoblasti v IT.

„Děti, hrajte dál, ale pak toho robota taky hezky postavte, jinak jsou ty hry k ničemu.“

Ale zpět k dilema, které mám. Největší problém mám s jazykem. Absolutně nevím, jestli na ty černovlasý jedince mám mluvit vietnamsky, česky nebo anglicky.

Moje vietnamština je hrozná. Kulhá jak gramatikou, tak i slovní zásobou za oběma zmíněnými jazyky. Ještě do toho musím odhadnout zhruba věk toho člověka, abych ho správně oslovila „anh“, „chi“ nebo „em“, abych se náhodou nikoho nedotkla.

Většinou je to teda „em“ = mladší sestra nebo mladší bratr. Taky už nejsem nejmladší. Moje generace 8x – Itáků z téhle doby spočítám na prstech jedné ruky. S přimhouřeným okem pak můžu vytáhnout ještě tu druhou. (Počítám jen ty, co jsou v ČR. Ne po celém světě. Na ty by mi nestačily na vlasy na hlavě.)

Když chci pak použít češtinu, tak nevím, jestli mám vykat nebo tykat. Je tak hrozně divný Vietnamcům vykat, když jsem taky Vietnamka. Zní to tak formálně a cizácky, až si připadám jako běloška.

Poslední instance je angličtina, která je ale fakt divná, když oba dva mluvíme česky i vietnamsky. Naše dva rodné jazyky. Proč do toho tahat AJ?!

Udělala jsem si v tom proto systém. Dělám to podle nálady a počasí. Když je venku polojasno až jasno a mám dobrou náladu, tak všem tykám, nebo nadhodím lehké „Ahoj anh“ a pak pokračuju v češtině s tykáním.

Když je venku zataženo, prší nebo dokonce sněží, na náladě nezáleží. Všem vykám a používám češtinu. A někdy k tomu přihodím i anglická slova.

Statistiku jsem si zatím nedělala. Co funguje líp, jestli čeština, vietnamština nebo angličtina. Budu jen doufat, že ta další generace bude mít ještě horší vietnamštinu než já, a lepší češtinu než jejich rodiče, a angličtinu jako native speaker, abych nemusela pořád prožívat tyto těžké chvíle.