Musím se k něčemu přiznat. Fakt si nerada telefonuju. Celá rodina ví, že když mě chtějí zastihnout, tak je lepší mi psát. Nechápu lidi, kteří vydrží s někým mluvit na telefonu hodinu a pak pokračují v další konverzaci s týmiž lidmi doma. Já ani nevím, co bych těm lidem do telefonu měla říkat. potřebuješ něco, tak rychle. Jinak nemám čas ani chuť. Všechnu energii na telefonování si nechávám do práce.

Někdy si s tím kandidátem proberu čistě pracovní věci, ale někdy se to fakt povede, že bych s tím daným člověkem mohla strávit celý večer klábosením o podstatě vesmíru. V poslední době se mi stalo několikrát, že jsem skoro nemohla chytit dech na konci rozhovoru vzrušením, jak byl ten dotyčný „PROSTĚ DOBREJ!“.

Jeden skvělý případ je kluk, co mi odpověděl na mou zprávu o práci „Konečně jsem si spojil hlas s tváří.“ 😀 Myslel tím samozřejmě CZPodcast. Ne, že bych toho řekla v poslední době nějak hodně. Měla jsem na práci jiné, urgentnější věci, třeba jako porod a kojení. Ale stejně si to spojil. Zde je vidět impakt CZPodcastu. Kluci, jen tak dál! Poslala jsem u pozici, líbila se mu, zavolali jsme si a boom! Konverzace začala a já nevěděla, kdy přestat.

„A cos dělal tady? Jaké to tam bylo? Tys to celé pomohl postavit? A rok Sabbatical? Nice. Závidím! Potřebuju taky. Cože, ty chceš jít dělat půl-triatlon? Další blázen! A o víkendu jdeš s ex-kolegy trénovat běh do hor?! …“

Měla jsem pocit, jako kdybych ho znala několik let. Věděla jsem také, že mi za něj budou líbat ruce, jestli vezme práci u dotyčného klienta. Byl/je zkrátka skvělý! Nakonec vzal něco jiného, ale napsal tak krásnou odpověď, že jsem skoro brečela dojetím. Takového člověka v týmu prostě chceš, i když tě odmítne.

Když už jsem si myslela, že jsem potkala dost bláznů s během a triatlonem, tak jsem dneska měla další call. Tentokrát s člověkem, co s kolem objel celý svět. Možná jste o něm slyšeli, ale raději jeho jméno zmiňovat nebudu.

Dám hint, že není z Prahy. Jel přes Irán s 8 dolary a na konci jich 6 ještě měl. Na Aljašku jel přes Čínu. Pak pobyl chvilku v Sanfranu jako bezdomovec. Později jel do jižní Ameriky. Cestou mu moře převrátilo loďku, takže viděl jen, jak se mu pomalu topí pas s harddisky, kde měl fotky a videa, a všechno ostatní. Procestoval Amazonii. Ubytoval se v chatrči, který byl ve vlastnictví drogových dealerů. A spoustu další věcí se stalo cestou, než se dostal zpět do ČR. Celou dobu jsem měla otevřenou pusu, jak jsem poslouchala rozhovor s ním. To je, prosím, také vývojář.

Moje problémy s nedostatkem spánku oproti tomu, co on zažil, jsou jako když tě štípne neškodný komár ve srovnání s tím, že na tebe dupne slon. Neuvěřitelný. Nechtěla bych to zažít, ale když to poslouchám, říkám si, kolik toho člověk zvládne udělat, když musí. Programování je pro něj oproti tomu takový odpočinek, si myslím.

Po těchto telefonátech jsem pak byla tak nabytá pozitivní energií. Říkám si, že zvládnu úplně všechno, protože na světě existují lidé, jako ti dva výše zmínění. A teď mi někdo tvrďte, že jsou ajťáci asociálové. Je s nimi největší sranda a nejlepší pařmeni, který znám, jsou v IT (hlavně můj manžel!). No, možná je to tím, že se mimo toto okolí moc nepohybuju, but you get the point. 😀

Máte někdo také taková esa v rukávu?