Vedro. Vedro jak pr… Chtěla jsem říct jako v tropech, ale to bych přeháněla. Chybí tomu ještě ta 100% vlhkost a nárazové deště, které zaplaví celé město během 5 minut a vy, i když jste oblečení do pláštěnky a stojíte pod deštníkem, tak jste stejně mokrý, jako kdybyste nic neměli.

Každopádně ani tohle vedro mi nedělá dobře. Ne! To, že jsem Vietnamka na tom nic nemění, jak by prozaikové jistě podotkli. Máme štěstí, že náš dům má faaaaakt tlustý zdi a doma je chládek. Většinu času stejně pracuju z domu, takže je to fajn. Jsou zde ale potom dny, kdy chodím do officu. Kromě toho, že naše okna směřují na stranu francouzského lycea a během každé přestávky rozpoznáváme tisíc tónů dětského řevu (kde se ta energie v nich bere, to fakt nevím!), se odpoledne dostaví to horko. Větrák nepomáhá. Nezbývá nic jiného než potit tuk. A já toho tuku teda mám teď požehnaně! Ale 2x týdně se dá nějak přežít.

Co se však minulý týden nestalo. V pátek mi Fil oznámil, že nám vypínají na půl dne elektřinu. Tzn. že nepoběží ani internet. Když se v pátek ráno probudíte s očekáváním, že celý ten krásný horký den strávíte mezi tlusté zdi v chládku, a pak vám manžel oznámí, že teda jako ne-e… Musela jsem si jít umýt vlasy. Byly celý mastný z toho přebytečného tuku. Doma je můžu nosit mastný, ale musela jsem jít ven, že jo.

Běžím (plazím se) se na autobus. Ujel mi před minutou. Musím čekat na další tramvaj, která přijede až za 7 minut. Na Andělu přestoupím na jinou tramvaj, která je plná lidí. To je to, když se jede do práce po 9h. Stojím těsně u dveří, protože hned vystupuju na další zastávce. Jo vím, jsem trapná, ale fakt nechci jít pěšky na tomhle slunci. Když dojedeme skoro na Arbesák, nějaká stará babička se snaží zmáčknout čudlík na otvírání dveří. Nedosáhla tam, tak jsem jí pomohla. Potom jenom slyším:

Stará paní (které jsem pomohla):„Banda Vietnamců! Ty se tady taky všude roztahujou!“

Mladší paní vedle ní: „Vy se tady taky dost roztahujete. Můžete snad počkat, až ta tramvaj zastaví, ne?!“

Stará paní: „Ale Vy buďte taky zticha!“

Filosofická debata hned po ránu. Tramvaj zastavila. Já rychle utekla od negativní energie, která stála za mnou.

Jdu do officu. Zavřená okna! Bože, tady se nedá dýchat. Asi omdlím. Rychle všechno otevřu. Zapnu větrák. Dám si vodu s ledem a myslím si, že jsem v pohodě. Vyřídím emaily. V 11h napíšu Lucce, jestli nechce na oběd, protože mám fakt hlad! Tak jdeme v 11:30 na oběd, který trval nakonec hodinu a půl. Všechny drby probrané. Jdu zpět do kanclu. Oslovím nějaké kandidáty a ve 14h, kdy nám doma zapli elektřinu. Posbírám své věci a jedu domů. Myslím si, jaký to byl krásný den.

Dojedu domů. Zapnu maca a první email:

„Jsem rád, že se Jakubovi ta pozice taky líbí.“

Da fuck?! Co jsem zase provedla? Otevřenu mail. Fakt jsem Vaškovi řekla Jakube?

Fakt jsem řekla Vaškovi, Jakube!

Debil! Prostě jsem debil! Hlavně, že na LinkedInu mu říkám Václave a do emailu mu píšu Jakube. Ještěže má smysl pro humor a stejně si chce zavolat. Zlatej! Ale teda dala jsem si takovej facepalm, že tam snad zůstal i otisk celé mé ruky.

Chvilku si pracuju dál. Dostaví se další mesidž na LI.

„But I`m JavaScript. Not Java“

Do pr… čic, co se zase stalo?! A co se nestalo? Poslala jsem JS vývojáři pozici na Javu. Tak a teď už mám na tváři snad i monokl z toho, jak jsem sama sebe praštila. Řekla jsem o tom fuck-upu Filovi. Ten se mi vysmál a řekl, že je to karma. Jsem si jednou(!!!) dělala srandu ze slečny, co postovala job na Facebook, kde hledala javistu a v požadavcích byl jen JavaScript. Pacholek! Taky mi to hned dá sežrat.

Byl to fakt divný den. Tak jsem to raději ukončila a šla krmit ryby.