Jsem Vietnamka. Narodila jsem se ještě ve Vietnamu, a to s sebou nese nějaké následky. Třeba to, že od školky jsme chodili na doučování a 5 různých kroužků, aerobic, určitě aspoň jeden hudební nástroj, zpěv, doučování z angličtiny, doučování na základní školu, tancování a už ani nevím, co jiného. Celý život zorganizovaný od pondělí do soboty a jen v neděli jsme měli trochu volno na návštěvu příbuzných, kamarádů a procházky v zoo. Nicméně to byly samozřejmě krásné vzpomínky na dětství v Ha Noi.

Pak přišla škola, takže rodiče samozřejmě očekávali samé jedničky. Dvojka byla špatná. Vždycky jsem se stresovala se známkami a bála jsem si říct o pomoc. Připadala bych si hloupě. (Neviním je z ničeho. Takhle byli vychováni oni, a tak to předávají dál. Je to holt společností a její kulturou.) Do toho jsem s nimi jezdila prodávat. A když byl čas, tak jsem začala vařit uklízet a máma vždycky vyžadovala pořádek doma. Nádobí umyté ihned po použití. Věci srovnané do škatulky. Hůlky na jezení se nesměly používat na vaření, protože jinak by měly černé hlavičky, a to je špatné.

No, docela vojna. A tak jsem se naučila mít kontrolu a pořádek taky v životě. Pěkně nalajnovaná představa o tom, co budu dělat, až dostuduju diplomacii. Buď kariéra jako diplomat nebo šplhat po korporátním žebříčku nahoru.

Pak přišel první náraz. Brigády. Přihlásila jsem s jednoho dne na pozici Týmové asistentky do personálky a ejhle, můj život se ihned ubíral jiným směrem.

Další náraz. Vztahy. Ať už s rodinou, kamarády nebo muži. Vždycky to dopadlo jinak, než jsem předpokládala a ne, že jsem pro to neudělala všechno.

Další náraz. Blog. Sice je to osobní blog, ale lidé ho čtou. Lidé mají různé názory. A dost často se neshodují s tím, co tam píšu. Někteří si to se mnou vyříkají, jiní volí srabský způsob hnusných zpráv a emailů, případně hoven (viz. můj předchozí článek, už nevím jaký). Nemůžu je nutit, aby měli stejný názor jako já. A ještě větší ztrátou času by bylo se je snažit přesvědčit o mé pravdě.

Další náraz. Firma! Mám skvělý tým. Každá je ÚPLNĚ JINÁ. Ráda bych, aby měly holky pořádek ve věcech (čistý inbox), byly samostatné (což jsou) a dávaly pozor na maličkosti. No, někdy se to povede, někdy ne… 😀 😀 😀

Z počátku jsem brala většinu zodpovědnost na sebe, protože to bylo rychlejší. Což způsobilo několik vyhoření. Většinou ke konci roku, o Vánocích a po novém roce.

Také mi trvalo dlouho, než jsem si zvykla na koncept flexibilních pracovní hodin.

• Jedna pracuje ledabyle ráno-večer-víkendy a chodí na schůzky na poslední chvíli. (Víme, o kom je řeč :D)
• 2 brigádnice, co chodí ještě do školy, pracují podle toho, jaký mají rozvrh. Ten se mění každý semestr!
• 2 jsou maminky, takže mezi 3h – 4h odpoledne odjíždějí pro děti.

Někdy se nesejdeme všechny v Hubu, protože něco tam někomu vlezlo na poslední chvíli, a to se setkáváme jen 2x v týdnu. Takže když se dozvím na poslední chvíli, tak si zase musím pro sebe chvilku dýchat, abych něco neřekla.

No šílenství. Takže rovnat vše a všechny podle škatulky, odcamcaď pocamcaď, tak se zblázním. (Ale furt mě štvou nesynchronizované odpovědi a nepořádek v kuchyni.)

Postupně jsem se, díkybohu, začala zbavovat toho micro-managementu sebe a svého okolí. Hlavně kvůli vyhořením, které jsem měla, a nervozitě, kterou ze mě všichni doma i v práci cítili. Nepůsobí to dobře na nikoho a výsledek je v každém případě špatný.

Za to vděčím Filovi. Kdo ho znáte, tak víte, jaký je to motýl a anarcho-kapitalista. Svou klidnou energií a lehkou formou flegmatismu mě naučil neřešit zbytečné věci, které nemohu ovlivnit.

To jest, už nešílím, když je doma na zemi poházené oblečení nebo emaily kandidátům nejsou 100 % dle mých představ. Nebo se mě ptají na tu samou věc někteří 10krát. Vždycky se musím zhluboka nadechnout … a pak teprve odpovím. Přitom hlavě jenom: „To jsme probírali přesně před 5 dny!“

Jooo, mít firmu a děti, to vás naučí NĚJAKÉ trpělivosti a tolerance. Furt jsem nedošla do vyzenované fáze, jako má Fil, ale je to mnohem lepší než před 10 lety.

Jak s tím bojujete Vy?