Kolik z vás by chtělo podnikat, ale pořád hledá výmluvy, proč ne? Řeknu vám rovnou, že nejste sami. Vzpomínám si ještě živě na ty časy, kdy jsem pracovala pro Hagen. Byly to krásné časy. I když jsme se ke konci moc neshodli, tak musím říct, že mi Hagen dal skvělý výcvik k tomu, abych byla to, čím jsem dnes. Za což jsem jim velmi vděčná.

Ale zpět k tématu. Už poslední půlrok v zaměstnání mi pořád vrtalo hlavou, jestli mám jít podnikat či ne. Srovnávala jsem pro a proti. Vůbec největší strach jsem měla z toho, že se businessu nebude dařit, že zažiju neúspěchy, že ztratím tu jistotu stálého příjmu a toho, že je někdo jiný za mě zodpovědný. Ten obrovský strach, kdy se musím postavit na vlastní nohy, řešit konflikty sama a být zcela zodpovědná za své jednání… Z toho se mi dělalo mdlo.

Takže výmluvy typu „Ale to bude tolik administrativy, to nechci dělat“ nebo „Co účetnictví? O to se taky nechci starat.“ Pořád jsem hledala výmluvy, proč do podnikání nejít. Opouštět komfortní zónu je jako bojovat proti gravitaci. Musíte mít silné motory.

No, nakonec jsem se přece odhodlala, jak jste si asi všimli. Většinu času jsem za to ráda, protože jsem se toho naučila hodně. Pak jsou tady chvíle, kdy si říkám: „Proč jsem nešla dělat do nějaké firmy?! Aspoň bych věděla přesně, co mám dělat.“

Když už podnikáte, tak si všechno musíte obstarat sami. Hledáte si sami odpovědi na své dotazy. Nikdy nevíte, jestli je odpověď správná nebo ne. Někdy se může stát, že vám najednou odpadne 50% klientů, v mém případě kvůli hiring freeze nebo jejich rozpočtu, a někdy se zase všechny projekty nahrnou v jednu chvíli, že nevíte, co dřív. Rozhodujete se, s kým navázat business a s kým ne. Zvažujete opportunity cost. Jaká bude strategie firmy? Jak by měl vypadat budoucí vývoj? Proč vůbec podnikám? Spousta otázek vyvstane a vy se jen zabalíte do klubíčka pod peřinu do toho nejtemnějšího koutu v bytě. Nevíte, kudy kam. Nejraději byste se nechali zase někým najmout a na všechno se vykašlali. Aspoň já to takhle mám.

Pak si zase uvědomím, že tyhle problém musí řešit i ostatní zakladatelé firem. A v čem by to bylo lepší, kdybych plnila sen někomu jinému a moje sny by zůstaly netknuté? Každý říká, že kdo nezkrachoval do 30, jakoby nepodnikal. No, to není 100% supportive, ale když vidím ty úspěšné lidi kolem sebe, říkám si:

„Luu Ly, vzchop se! Nemůžeš lehnout před prvním, druhým, třetím… dvacátým-čtvrtým fuck-upem. Musíš dál bojovat!“

No tak bojuju. V současné chvíli zrovna s tím, že nemám s kým jít na oběd… Takže kdybyste si někdo udělal čas si se mnou zajít na oběd (ideálně kolem Smíchova), budu ráda. 😀