Byl to vždycky můj sen jet na takové místo – nechutně azurové moře, korálové útesy s barevnými rybkami a vilka nad vodou, jako tomu bylo v „Boys over flowers“ (korejský seriál). Při první příležitosti jsem popadla Fila, nechala Alexe s rodiči (je ještě malý na dlouhé lety) a letěli jsme. Na náš ostrov jsme se museli dopravit hydroplánem, takže další věc z filmů, kterou si můžu odchecknout.

Bydlíme v Centara Grand Island spa resort. Kolem nás jsou samé korálové útesy. Máme vilku nad vodou, takže stačí skočit do moře a hned vidíme korály a spoustu pestrobarevných ryb a velkých mořských červů. A jako bonus na pláž jezdí také baby sharkové lovit ty mini rybičky, co jsou nejlepší na pánvi. Prostě ráj na zemi.

Po první snídani si nás odchytl ostrovní prodejce zájezdů, jestli nechceme jet na manty a velrybí žraloky. Jasně, že chceme! Ale je tam 50/50 šance, že je najdeme. Nemůžou to garantovat. Ale prý zaznamenali větší aktivitu planktonu a poslední 2 týdny je viděli na každém výletě. Jo, jdem do toho.

Druhý den po snídani jsme v 8:45 na značkách. Dneska jsou manty. Máme všechno? Masku na šnorchl, ploutve, osušky, opalováky a záchranná vesta. Jsem mizerný plavec a sportovec in general. Ta vesta bude určitě potřeba. Jdeme na loď. Cesta trvala hodinu, tak jsem si ještě dáchla. A konečně jsme tu. Kromě nás jsou tu další speed boaty s lidmi, kteří hledají manty.

„Nezapomenťe. Když řeknu, že skočíme, tak skočíme.“ Řekl náš průvodce.

Já celá nažhavená si dávám masku a ploutve a na povel skáču do vody. Tyva, nějak se moc zadýchávám. Přes tu masku nedostávám dostatek kyslíku. Kolem mě lidi plavou a kopou do všech stran. A já, na potvoru, jsem samozřejmě zapomněla na tu posranou vestu. Co to je? Šňůra od plavek? Nemůžu dýchat. Padají mi plavky. Nemůžu si sundat masku, protože jsou tam vlny od lodí. Začínám panikařit a dostávám z celé té situace panic attack. Hledám, kde máme loď. Mávám na ně. Křičím. Nikdo mě nevidí ani neslyší. Nebo si myslí, že vidím mantu a kvůli tomu mávám. Zastaví se kolem mě amík a ptá se, jestli jsem v pořádku. Tak mu říkám, že ne a jestli bych se ho mohla na chvilku jen držet. Hned couvnul a řekl že ne.

„… Otherwise you would pull me down.“

„Then why do you ask, man?!“

Tak řvu o pomoc. Nejdřív v češtině. Pak mi docvaklo, že bych asi měla křičet help místo pomoc. Do vody hned skočil jeden z místních, aby mi pomohl doplavat k lodi. Lezu nahoru, celá udýchaná a v šoku, hlavně z toho, jak jsem tu udělala všem velkou show. Za 3 minuty Fil ke mně dolezele celý nadšený, jestli jsem ty manty taky neviděla a že jsou úžasný. Já na něj koukala jak zjara a řekla jsem mu, že promeškal mojí show. A že vůbec nebyl v dohlednu, když jsem ho zrovna potřebovala.

„No, za mantami musíš plavat rychle, víš?“ -_-

Tak na tohle se nedá nic říct. Fakt povedený manžílek. Kde jsem k němu přišla, to fakt nevím.

„Tak Luu Ly tady dostává panic attacky a k tomu málem všem ukázala kozy a Fil si klidně plave za mantami. To je teda něco!“ 😀

Po chvilce z toho dostáváme oba dva záchvat smíchu. Já si jdu navléct tu vestu, kterou jsem tak inteligentně zapomněla na lodi, a skáču znova do vody. Za celý výlet jsme viděli asi 5 mant. Vypadají majestátně a ve vodě se vznáší jako orlové na nebi. Jsou to nádherné bytosti. Tady máte pár fotek.

Druhý den jsme jeli za žraloky velrybími. Tam už všechno bylo v pohodě. Viděli jsme 3. Nad 2 z nich jsem plavala v blízkosti asi 1 metr, takže to byl neuvěřitelný zážitek, než mě ten průvodce stáhl stranou, abych se jich náhodou nedotkla. 😀 Jsem se jim vyhýbala, jak jsem mohla. Za to nemůžu, že plavou mým směrem.

No nic. Tím celý náš příběh o honění se za mořským životem končí. Tady jsou nějaké fotky.