Pořád mi na facebooku vyskakují články typu „Dobrý leader vs. Špatný manažer“, „10 tipů, jak se správně ptát“ nebo „Jak se chovají nejlepší manažeři“. Všechny tyto články mají jeden společný bod, a to je empatie, resp. schopnost soucítit s ostatními. Asi se všichni shodneme na tom, že empatie je důležitá. Asi bychom nedošli moc daleko, kdybychom nesoucítili s trablemi ostatních či smutnými událostmi v jejich životě.

Jasně, kamarádka se rozejde s přítelem. Několik měsíců posloucháme, jak to probíhá, sypeme z rukávu jednu moudrou radu za druhou, až si nenajde nového přítele a všechno se zdá být zase v pořádku. V práci, když někdo nemá výsledky delší dobu, tak si s nimi sednu, proberu, co je špatně, co se dá udělat jinak, kde přidat, ubrat. Sypu z rukávu 10leté zkušenosti, které ani zatím nemám. 😀

Nicméně v poslední době toho začíná být trochu moc. Ztrácím trpělivost s lidmi, kteří řeší své problémy delší dobu, než je to nutné. Např. když vám někdo pětkrát napíše o radu. Ptá se na úplně stejnou věc. Vy mu pokaždé trpělivě vysvětlíte věci, jak se mají, co by pro to mohl udělat, případně, že se musí kousnout a občas vykonat i činnosti, které jsou mu proti srsti, protože život není jen o tom, dělat si co chceme, že? Taky mě nebaví čištění akvárka, ale když chci, aby mi rybičky neumřely, tak do té žumpy (myšleno špinavá voda v akvárku) prostě šáhnout musím. (Happiness makers ať mě klidně ukřižují, ale štěstí v práci opravdu není o tom dělat jen to, co vás baví.) A po páté Vám ten člověk řekne, že to nechce dělat, a nechce se to ani učit. A když se jich zeptáte, jak by ten problém vyřešili, tak sami nevědí.

V té chvíli bych toho dotyčného nejraději poslala do Asie, aby šel pracovat do tamní fabriky, nebo chodil pouličně prodávat kila ovoce, které by musel nosit celý den na ramenou. (Kdo jste byl v Asii, víte, o čem mluvím.) Přijde mi, že čím větší svobodu a pohodu mají tito jedinci, tím méně odolní jsou pak vůči nějakému „nepohodlí“. Ztrácejí směr v životě a neví, co sami se sebou.

Ale možná je to jenom můj problém, že přestávám být tak empatická, jak je nutno být. Možná bych měla pokaždé ukázat trpělivost a pochopení pro problémy ostatních. Vyslechnout si každého a pak sníst celou sklenici Nutelly, aby mi bylo lépe. Ne, to fakt ne! 😀

Přijde mi totiž, že tito jedinci spíše hledají důvody, proč by to moje (nebo kohokoliv) řešení nemohlo fungovat. Nehledají ani radu. Chtějí si jen postěžovat, jak mají hrozný život, práci, vztahy, kamarády, cokoliv.

Když se nad tím teď zamyslím, napadá mě jedna otázka, kterou bych jim mohla příště položit: „Co ode mě vlastně očekáváš? Chceš radu nebo si chceš jen stěžovat?“

Když budou chtít radu, ráda ji dám, pokud teda budu vědět. Pokud si budou chtít jen postěžovat, tak je pošlu asi do háje. 🙂

Nebo poraďte? Co mám udělat, abych byla dost empatická, ale aby toho lidi moc nezneužívali?