Taky to znáte? Jdete z práce domů. Těšíte se na těch 40 minut ticha se sluchátky v uších, kdy jste v MHD, pozorujete ostatní lidi, občas se jim smějete, nebo si čtete knihu, chytáte si pokémony a najednou si k vám přisedne někdo známý a začne si s vámi povídat. Vy cítíte tu povinnost mu to oplatit, takže celou cestu mluvíte o počasí, smalltalkujete a když nastane ticho, tak je to oběma trapný, takže si zase vymyslíte nějakou větší blbost, než kterou jste řekli před chvílí.
Já se těmto situacím snažím vyhýbat tím, že čumím celou dobu do mobilu, a když zahlédnu někoho, koho bych měla znát, tak do toho mobilu čumím ještě intenzivněji. V koutku své černé duše doufám, že si mě ten dotyčný nevšimne a budu mít klid na celou cestu. Nebo když odcházím z práce, tak se snažím odejít tehdy, kdy nikdo jiný neodchází. 😀 (Není to nic pro vám holky, jen mám ráda svůj klid v MHD.)
Já vím. Zní to blbě. Zvláště když dělám v oboru, kde je intenzivní kontakt s lidmi. Nevím, jestli to někdo taky řešíte, ale čím déle jsem v náboru, tím méně jsem sociální. Jsem přecitlivělá na hloupé lidi, na zbytečné small talky a na neefektivní využití času. Taková ta doba, kdy jsem sedávala v kavárnách, klábosila o něčím životě, už jsou tytam. Když se někdo se mnou chce sejít, vyměním si s ním několik emailů, abych zjistila účel setkání a jestli mi to bude stát za to věnovat mu čas.
Projevuje se to i v osobním životě. Naštěstí je manžel úplně stejný asociál, takže když si nemáme co říct, oba dva koukáme do mobilu nebo hrajeme Nintendo. Myslím, že články typu – neměli byste držet mobil v ruce celý den, kazí to vztahy – jdou velkým obloukem kolem nás. Ale co potom, když jsme u příbuzných na návštěvách? Absolutně nevím, o čem si s nimi mám povídat. O práci nemůžu, kdo není v oboru, tak tomu stejně nebude rozumět. „Co jsi dělal minulý víkend“ nebo „Cos viděl ve čtvrtek v kině?“, to se probere za 5 minut. Pak tam jen sedím a čumím. Vymýšlení témat na rozhovor mi zabírá ohromné množství energie.
Kdo mě znáte z konferencí nebo meetupů, tak si nejspíše řeknete, že popisuju úplně jiného člověka. Ale na těchto akcích jsem ve svém živlu. Vím, o čem s ajťáky mluvit, co je nového, nějaké drby, články z IT světa, TV série z Netflixu, tahle firma, tamta firma, tenhle a onen člověk, jak mě ajťáci štvou atd. 😀
Mezi normálními lidmi jsem největší introvert světa. Neřeknu za celý den třeba ani slovo.
Takže mám pár dotazů.
- Jak řešíte tyto situace, kdy si nemáte s tím člověkem co říct, ale stejně tam musíte sedět a bavit ho?
- Je na to napsaná nějaká dobrá kniha, ve které by byly vyjmenovaná témata na small talk?
- Kdo zažívá stejný problém v recruitmentu? (To jen abych se necítila sama blbě.) 😀
- A jak se dá mysl přenastavit tak, aby si myslelo, že small talky jsou dobrý a neubírají mi energii?
A nejde o to, že bych lidi neměla ráda, takže doufám, že nikdo nepřijde s tím argumentem „Když máš ráda lidi, tak to jde samo.“
Ze zivota recruiterky 
Odstehuj se do Finska. Zde je normalni, ze dva dlouholeti kamaradi spolu sedi v saune a mlci… Treba hodinu, dokud kazdy nema v sobe 3-4 piva a pak uz se povida snadno 🙂
LikeLiked by 1 person
Ve Finsku je na mě moc zima, Břéťo. 😀
LikeLike
Well, well… I’m pretty an introvert person too, and here are my answers:
1. I have a set of topics I prepare beforehand, that are usually the same in every situation.
– What’s your job exactly like?
– What do you like to do, in your free time? Sports? Hobbies?
– Did you hear about the bridge collapsing in Italy?
And so on.
I actually often don’t care much about the answers, but at least time fly by and it feels less awkward than being there with someone, silent.
After 1 or 2 hours, though, I usually want only one thing: go away, close into a room by myself, relax in my solitude 😀
A little tip: in the cases when you actually CARE about the other person, “just look around”. Open your mind, catch the mood, his/her reactions. Look how he/she dresses, what he/she is reading, which mobile phone he/she has… you’ll find it pretty easy to find something in common!
2. Not as far as I know…
3. Not in your odbor 😉
4. Well, you know… introverts and extroverts. While the latter GETS energy by being with others, the first LOSE it. It’s normal, you can’t change it, be aware of it. Be aware you have a fixed amount of time you can cope with social situations, and then you need to cool off for a while. Really, it’s normal, even if extroverts will maybe not understand it.
Find an excuse, go to the bathroom, have a fake phone call 😉 I often do it. When you’re recharged, go back for round 2!
Try to make small talk interesting = try to avoid small talk. Introverts are usually very sensitive we don’t need a lot of acquaintances, we don’t *need* small talk. So… always aim for some serious talk, even when starting from small talk with a stranger. Not always possible, but often it is! Everyone has an interesting background story he’s willing to tell you… and you’ll finally be interested in what he/she is saying!
LikeLiked by 1 person
Ne z recruitmentu, ale já to tak mám s celým HR – v práci je to hodně o lidech, procesech, neustále člověk s někým mluví, něco řeší, potkává se. A celou cestu domů se pak těším na prázdný 4 stěny, ticho a možnost nic s nikým neřešit, nerozebírat, dokonce občas ani nezvedám telefon a neodpovídám na zprávy. Prostě vypnu. A to mám svou práci ráda a neměnila bych (většinu času :)))
LikeLiked by 1 person
Tímhle článkem mi mluvíte z duše! 😀 Rozhodně nejste z recruitmentu sama, mám to úplně stejně. Když se v práci celý den bavíte s lidmi, je naprosto v pořádku, že potom chcete mít klid sama pro sebe. 🙂
LikeLiked by 1 person
Já s tím mám taky problém, ale nejsnazší pro mě je nenutit se a nemyslet, pustit si mozek na špacír, jak já říkám, takže se psychicky nezatěžuju a ono něco samo vypadne. To je první fáze. A druhá je trefit se do tématu, o kterém já nic nevím, ale ten druhý je v něm kovaný, takže ten druhý je rád, že může mluvit o sobě (nevím jak jinde, ale spousta Čechů tohle miluje) a protože vidí, že já jsem úplně mimo, tak mluví jednoduše, populárně naučně a jestli já něco umím, tak to je být divák. Takže se přepnu do diváka, druhou stranu přepnu na zábavný pořad a čekám, až se sociální kontakt přežene. A ještě se u toho něco dozvím.
LikeLike
Mám pocit. jako bych to celý psala já 😀 A taky mám občas problém najít téma..a doma si ze mě dělají srandu, že jsem snad jediná personalistka na světě, která nemá ráda lidi 😀 Já je ráda mám..ale někdy prostě radši čumím jak vrah, nebo do mobilu, aby mě nikdo neoslovil 😉 Takže neporadím, ale aspoň poskytnu “I feel ya” 🙂
LikeLike