Jak jsem ze začátku podnikání snila, že budu moci rozhodovat o tom, kde budu pracovat, mít neomezené možnosti a úplnou svobodu nad svými rozhodnutími, tak se mi to vyplnilo. Nicméně ne s úplně šťastným pokračováním.

Abychom ale nepředbíhali… Na začátku bylo všechno v pohodě. Měla jsem ještě co zařizovat kolem firmy, takže strávený čas doma se dal vyplnit různými činnostmi, častými docházkami na úřady a na poštu, přes chození za klienty na meetingy atd. Ušetřila jsem tolik peněz také na jídle, protože jsem si uvařila jedno jídlo a to jsem jedla po další 3 dny – krása! Náklady – 30 KČ na jeden výborný oběd.

Měla jsem (a pořád mám) pronajaté místo v Impact Hubu, ale chodila jsem tam jen minimálně. Proč taky chodit ven, když můžeme být doma v pohodlí, nemusíte se malovat a ušetříte čas a peníze.

Jenže stejně tak jako každá věc, i home office má své stinné stránky. Začala jsem se izolovat od ostatních lidí. Najednou jsem se setkávala s přáteli mnohem méně. Uzavírala se do sebe. Úplně jsem zpohodlněla. Takže i osobní život šel dost rychle z kopce.

S tím, jak se člověk při takových fázích mění, se začnou rojit otázky a nejistoty a najednou člověk ztratí páru o tom, co vlastně to dělá za práci a jaký to má smysl. Nachytala jsem se nejednou, že píšu email kandidátovi, přičemž se tam slova už doplňovala automaticky, aniž bych nad tím přemýšlela.

Nemohla jsem si s nikým naživo popovídat o svých radostech a strastích. Všechno bylo jen přes Slack, facebook popř. telefon. Musela jsem hledat vnitřní motivaci sama, protože tu nebyl nikdo jiný, kdo by mi pomohl tu cestu aspoň nasměrovat. A řeknu Vám, není to sranda!

Byla jsem v depresi. V dlouhodobé depresi, kterou jsem zaměňovala s klidem. Neměla jsem chuť pracovat. Ztratila jsem motivaci se cokoliv nového se učit. Práce pro mě začala být fádní a stalo se jen rutinou. Občas se objevily i světlejší chvilky. Byly to právě ty chvíle, kdy jsem byla ve společnosti – konference, eventy, meetupy a i práce v Hubu, a z osobní roviny to byla právě ta setkání s přáteli, která jsem úplně zanedbala.

Člověk si to samozřejmě neuvědomí hned, ale až když nastane nějaká zásadní změna. Teď to bylo velké stěhování. Člověk vystoupí z komfortní zóny. Všechny frustrace najednou vyplují napovrch s nervozitou spojenou se stěhováním. Vznikají konflikty, hádky, hodiny ticha, ostrá slova, slzy, no prostě výbuch Popocatépetlu.

Musela jsem jít pryč. Od všeho a od všech, abych měla klid na přemýšlení. Přečetla jsem za poslední týden více článků o hledání sebe sama, smyslu života a hledání štěstí než za poslední rok. Stihla jsem se seznámit s tolika zajímavými lidmi, se kterými jsem se dokázala bavit hodiny na toto téma. Viděla jsem konečně poprvé za život NTK i zevnitř! (Mimochodem díky, Dalibore! 🙂 Proč jsem přestala dělat tyhle věci?

To pohodlí home/remote office mi dalo tolik možností a já jsem neměla dost velkou disciplínu a vůli, abych jej zvládla. Stala jsem se jeho sluhou.

Až teď si to všechno uvědomuji. Tak samozřejmě času není nazbyt a budu muset zamakat na své disciplíně. Obdivuji lidi, kteří dokážou být na remote officu a stále být výkonný, motivovaní a šťastní. Mám se od vás ještě co učit.

Prosím, kdybyste měli rady, typy, cokoliv, co by mi pomohlo v této oblasti, budu ráda, když mi dáte vědět.